Podobná nebo i horší situace se může opakovat třeba už za pár měsíců, kdy Peking hostí olympijské hry. Sportovní výkony v takovém případě nebudou nikoho zajímat - každý bude zvědav na komentáře největších hvězd olympiády.
Jaké budou? Rozpačité. Sportovci vlastně neví, co si mohou a nemohou dovolit říkat. Některé národní olympijské výbory pro jistotu svým ovečkám zakázaly komentovat „politicky citlivá témata“. Sami sportovci se také - až na čestné výjimky - před olympiádou do žádných ostrých soudů neženou. Chtějí se „soustředit na dobrý výkon“ a tak podobně. Znáte přece ty fráze.
Číňané zřejmě Mezinárodnímu olympijskému výboru (MOV) naznačili, že by si přáli olympiádu „apolitickou“. To znamená bez jakýchkoliv nepatřičných kritik režimu. Že ale sami čínští komunisté hry umně využívají k vlastní propagaci a k ujištění světa o tom, že se v Číně nic zas tak hrozného neděje? To už MOV přejde mlčením. Vzkaz pro účastníky olympiády je čitelný už několik měsíců předem: jediná politika, která je přijatelná, je ta naše, komunistická.
Sportovci jsou teď velmi důležití. Strhávají na sebe mediální pozornost. Když se bez reptání podvolí, půjdou čínskému režimu na ruku ve vytváření iluze spokojené a svobodné země. Jaké je řešení? Bojkot olympiády, i když to může vypadat drasticky. „Pro nás je bojkot naprosto nepřijatelný,“ říká předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek. Ale proč? Apolitická olympiáda je přece nesmysl - olympiádu vždy někdo zneužije ke svým politickým cílům. Tentokrát se smějí Číňané. Nechají to tak sportovci? Jsou to sice profesionálové a neúčastí na hrách by ztratili peníze, neztratili by ale tvář.
Zastánci her v Pekingu ujišťovali svět, že olympiáda je pro Čínu výzvou, aby více dbala na dodržování lidských práv. Aktuální vývoj v Tibetu jednoznačně dokázal, že Čína na podobná gesta zvysoka kašle. Je čas na bojkot.
