Mladá generace už ani jinak neuvažuje. Pro ni neurčuje závaznost státem daná norma, ale atraktivita -v tomto případě lexikonu, kde hesla může aktualizovat de facto každý.
Je dobře, že tímto směrem vyráží i Ústav pro jazyk český. Ukazuje, že i v době devalvace norem nařízených shora lze závaznou češtinu šířit spontánně. Ano, kodifikovaný jazyk lze prosazovat na webu, a to plíživě, jak by řekl Václav Klaus - právě metodou známou z Wikipedie.
Slovní zásobu, gramatiku i pravopis češtiny aktualizuje de facto každý tím, jak mluví, píše, esemeskuje, chatuje na internetu. Jenže co z té záplavy změn přetavit do normy? Kdyby o tom rozhodovali vládci papírových lexikonů, jedna aktualizace by trvala roky. Je-li takový lexikon na webu, může se aktualizovat neustále - už z dotazů na jazykovou poradnu. Právě tak vznikají hesla Wikipedie, jež si tím získala renomé. A právě tak se může šířit závazná čeština na technologii, která ji podle pesimistů měla pohřbít.
Čeština podle Wiki
Názory na internet se různí, ale přinejmenším v jednom panuje shoda. Internet boří hranice, a to i v závaznosti norem. Věci už neposuzujeme podle toho, „jak nás to učili ve škole“, nýbrž podle toho, „co se o tom dozvíme na internetu“. Na jakém internetu? Na webu. Na jakém webu? Na Wikipedii. Na jaké Wikipedii? Na světové, anglické
