Inscenace měla krátký a pohnutý život a je i dokladem toho, jak složitý život měl tvůrce, který se po roce 1968 stal personou non grata. Svévolí nově se opevnivších normalizátorů přišel o možnost pracovat v Divadle Na zábradlí a posléze i v Praze a čekala ho anabáze po venkovských divadlech, v nichž ovšem zanechal nesmazatelnou stopu.
Záznam neviděli ani sami herci, jak vzpomíná představitelka titulní role Marie Málková, svým způsobem se dá říct, že je to premiéra více než po půl století, protože se v tehdejším Československu inscenace stihla zahrát dvakrát na zájezdech v Mariánských Lázních a v Ostravě.
Grossman ji nastudoval pro Herecký kabaretní klub Na forbíně, který od roku 1969 působil v Malostranské besedě coby jedno z uskupení Pražského kulturního střediska. Nové divadlo však bylo již v roce 1970 zakázané. I to, jak ji ČT získala, je hezký příběh, který ukazuje, že tázat se pamětníků je stále velmi žádoucí, tím spíš, že díky získaným informacím lze leccos objevit či dál rozvinout.
