Pondělí 24. června 2024, svátek má Jan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

DOLEŽAL: Narozdíl od Paroubka nechtěl Zeman soupeře pouze ničit

Názory

  12:54
PRAHA - ČSSD vyniká mezi českými politickými stranami tím, že si s oblibou staví do čela dosti výstřední osobnosti. Nejprve to byl Miloš Zeman, později Jiří Paroubek. Oba dosáhli v čele sociální demokracie takřka bleskového úspěchu, který nebyl chvilkový a dlouho nesl plody.

Miloš Zeman foto: Ondřej NěmecLidové noviny

Zeman vytáhl ČSSD z bezvýznamnosti a učinil ji jednou ze dvou parlamentních stran, které tvoří páteř našeho politického systému. Paroubek ji zachránil z krize, do níž se potopila po Zemanově odchodu.

Svéráz obou lídrů sočíval mimo jiné v tom, že nebrali nadbytečné ohledy na pravidla slušného chování. Tím vyšli vstříc členstvu a voličstvu strany, kterému imponovalo, že si vůdce nenechá jen tak něco líbit. Tím nemá být řečeno, že by ostatní čeští politici žili v zajetí přísných pravidel, které se kdysi veřejnému životu pokoušel vštípit Jiří Guth – Jarkovský, nýbrž jen, že emancipace od těch pravidel, s níž přišli oba sociálně demokratičtí lídři, představovala zřetelný nadstandard.

Události Bohumila Doležala

Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz



Po čase začala tato konstitutivní vlastnost lídra jeho okolí vadit: Zeman měl k dispozici dva roky úspěšné opozice a čtyři roky relativně klidného vládnutí, jištěného opoziční smlouvou.

Nakonec skončil ne snad pod tlakem opozice, ale kvůli nespokojenosti svého nejbližšího okolí se svérázným politickým stylem, který se obracel nejen proti politickým nepřátelům. Formálně odešel dobrovolně, svůj úmysl oznámil včas a zachránil straně volební vítězství.

Významný rozdíl mezi Zemanem a Paroubkem je v tom, že Zeman, při všech svých psychických problémech, přece jen v důležitých okamžicích věděl, že politického protivníka je sice zapotřebí deptat, ale občas se s ním taky dohodnout. Že je to přece jen bližní, i když v mnoha ohledech opovrženíhodný. A že v rámci státu existují určité zájmy, které musí všichni účastníci politické hry tu a tam vzít v úvahu. Jeho kompromisy je možné kritizovat, ale jako kompromisy.

Paroubek ví jediné: soupeře je třeba zničit. Jakákoli domluva padá v okamžiku, když se otvírá příležitost k citelnému úderu. Výrazný příklad je nedávné svržení vlády. Tato politika je nejen bezohledná k zájmům státu, ale zároveň nešikovná.

Paroubek si pod sebou podřezal větev: a zatím co Zeman svým odchodem (nebyl zase až tak dobrovolný a byl za ním jakýsi kalkul, který nevyšel) otevřel ČSSD, která si oddechla a dokázala se jakž takž sjednotit, cestu k volebnímu úspěchu, zůstává Jiří Paroubek v sedle a vede houfec svých znervózněných, nejistých a rozhádaných spolupracovníků vstříc budoucnosti dosti nejisté.