Hovorky si vážím

Jak se dalo očekávat, poslanec Ludvík Hovorka je ironizován a urážen, dokonce zařazen mezi poražené. Jak typické v této hře-frašce na demokracii. Ne vlastní názor, ne vlastní svědomí, ne pocit vlastní odpovědnosti... Zato až přemíra ubohého a trapného nátlaku stranických sekretariátů či stranických vůdců, ať už se maskují a schovávají za cokoliv. Svou pravou tvář neschovají, byť se snaží sebevíc. Co se stalo s ňaplňováním poslaneckého mandátu v Česku je tragédie a šaškárna zároveň. Zde v žádném případě nejde o stokrát vzývaný kompromis, tohle je už jenom arogantní čachrářství. Pokud se přidalo ještě vyhrožování, pak nám všem buď nebe milostivo. Velmi si vážím postoje Ludvíka Hovorky, dokázal, že je osobnost, individualita, pro níž byl do poslanecké sněmovny svými voliči vyslán. A poraženými, kteří by se měli stydět (oni už to ale neumí), jsou ti, kteří namísto hlubokých systémových změn schvalují takovéto paskvily, nálepky reforem, jimiž byl balík narychlo přelepen, už nic nezachráni, jsou leda k smíchu. Ta hra je až příliš průhledná a kostky jsou vrženy. Jedno je jisté, s takovým pojetím politiky se nacházíme na cestě do pekel. Příjemnou cestu.