Pátek 6. prosince 2024, svátek má Mikuláš
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Igor Němec, chodící žert české politiky

Názory

  15:28
PRAHA - Úplný moula si PIN k platební kartě poznamená tužkou přímo na kartu. Velký pitomec ho má napsané na papírku schovaném v peněžence. A průměrný moula si všechny bezpečnostní kódy a hesla uloží do mobilního telefonu. Ano, do té malé věci, která se často „ztratí“ zároveň s peněženkou či klíči. Když to ovšem průměrný moula veřejně oznámí ve zpravodajské televizní relaci, katapultuje ho to do některé z vyšších kategorií. Seznamte se, šéf Úřadu pro ochranu osobních údajů Igor Němec.

Igor Němec foto: Tomáš KristLidové noviny

Česká televize asi opravdu nemá co vysílat, když několikaminutovou reportáž a následnou debatu ve studiu věnuje takové „pseudokauze“, jako je údajné „prolamování“ osobních údajů při vracení ukradených mobilů původním majitelům. Toho se má dopouštět policie, která s pomocí moderní technologie umí vypátrat konkrétní ukradený přístroj. Má-li nového majitele, zabaví mu ho a vrátí majiteli původnímu. V čem je problém?

V tom, že si nový majitel mohl do paměti uložit svá čísla či třeba digitální fotografie. A pokud je to náhodou telefon nejvyššího státního experta na ochranu osobních údajů, jsou tam i bezpečnostní kódy.

Policie tím podle Igora Němce porušuje zákon. To je úsměvné. Za prvé jde o zcela marginální problém, protože policie za půl roku existence této služby vypátrala pár set přístrojů. Za druhé nikdo nebrání majiteli ukradeného telefonu, aby si před jeho odevzdáním data z telefonu vymazal (a mnozí to jistě udělají).

A za třetí, kdo si koupí telefon z bazaru, tak v drtivé většině vědomě podporuje černý trh s kradenými přístroji. Všeobecně se to ví a z prodejen použitých telefonů jejich pololegálnost přímo sálá. Ceny nových přístrojů jsou dnes přitom tak nízké, že si je může dovolit každý. Je dobře, že policie umí tenhle špinavý, ovšem dobře fungující systém aspoň zkomplikovat. Díky moderním technologiím se dějí mnohem bizarnější věci. Takový ukradený notebook může například webkamerou dělat bez vědomí nového držitele fotografie, které automaticky publikuje na webu. Ovšem původního majitele. Loni se stalo několik případů, kdy se takto podařilo ukradené notebooky vypátrat.

Postižení prostě fotky zveřejnili a udělali jim publicitu. Velmi rychle se pak dozvěděli, kdo jejich notebook používá. Ať už byli noví majitelé přímo sami zloději, anebo si ukradený počítač koupili v nějakém podloudném kšeftu, měli pořádnou ostudu. Ještě že to bylo v zemích, kde státním úředníkem není Igor Němec. Určitě by okradené majitele nechal vsadit do vězení.

Technologičtí disidenti
Žijeme v době, kdy je naše soukromí permanentně narušováno. Dělají to z komerčních důvodů soukromé společnosti a ve velkém to hlavně s odvoláním na bezpečnost a pořádek činí stát. Děláme to ale vědomě či nevědomě všichni: máme k dispozici techniku, kterou všechno - a stále - můžeme nahrávat, filmovat, zaznamenávat.

Nikdy v historii nebylo soukromí tak veřejnou záležitostí jako dnes. Je to námět na mnoho filozofických esejů či debat, ale především je to realita, s kterou se musíme smířit a brát ztrátu soukromí jako daň za mnohá pohodlí, která nám technologie naopak umožňují.

Anebo se s tím smířit nemusíme. Už dnes se určité procento lidí stává jakýmisi technologickými disidenty: odmítají se kdekoliv registrovat, nepoužívají platební karty, vyhýbají se místům zaznamenávaným bezpečnostními kamerami. Nejvíc těchto disidentů je v Británii (kde je na počet obyvatel zároveň nejvíc bezpečnostních kamer). Sdružují se do komunit a mají dokonce i své vlastní webové stránky. Ale je to spíš sport než nějaký trend či zárodek nového životního stylu.

Stát nám dal lízátko na uklidněnou
Jestliže je největším nepřítelem našeho soukromí stát, je otázka, zda vůbec máme mít k této věci státní úřad. A pokud ano, tak čím se má zabývat. Chceme-li mít cosi jako státního ombudsmana soukromí, představoval bych si ho jako brilantního a charizmatického člověka, který bude principiálním oponentem konkrétních zákonů, vyhlášek nebo trendů. Rozhodně ovšem vhodného šéfa Úřadu na ochranu osobních údajů nevidím jako člověka, který si své vlastní nejcitlivější osobní údaje uloží do mobilního telefonu a potenciálním zlodějům to řekne v televizi.

Igor Němec je chodící žert české politiky. Byl v ní skoro vším (od poslance, přes primátora či radního, až po ministra) a vším byl jistě rád, ale dělal to skoro vždy špatně. Miloš Zeman ve své knížce napsal, že už počátkem devadesátých let byl „jeden igor“ v parlamentu jednotkou debility. A to ani nemluvě o slavné větě „Situace je nadmíru výtečná“, kterou pronesl jako primátor v momentu, kdy Prahu zaplavovala devastující povodeň.

Ale jestli nám prostě stát chtěl vzkázat, že ho naše soukromí nezajímá a že úřad na jeho kontrolu je jen takovým lízátkem na uklidněnou, abychom nezlobili, pak to nemohl udělat lépe než instalací tohoto šéfa.