Ovšem prezidentův apel na politické strany, aby se od takové rétoriky distancovaly, je plácnutím do vody: sociální demokraté už oznámili, že právě na zdravotnictví chtějí založit svou podzimní kampaň.
Na prezidentově článku je pozoruhodné něco jiného – jak se zároveň od zdravotnických reforem, které odboráři odmítají, sám distancoval. Takovou přímočarou účelovost nelze než obdivovat. „Nechci teď posuzovat navrhované systémové změny podle svých představ,“ píše Klaus, když je předtím označil za nepůvodní a plné problematických detailů a zpochybnil schopnost vlády je vysvětlovat.
Jen v závorce a „pro pořádek“ zmínil, že on by volil model jiný. A když už tak byl v tom neposuzování, dodal, že reforma „nemůže přinést žádné dobré výsledky, spíš naopak.“ To nejlepší ovšem teprve přijde. Jeho vládě se, jak přiznává, zdravotnictví reformovat nepodařilo, „ale to bylo způsobeno jedině tím, že vláda za rok a půl existence skončila“. Že by překlep? Klaus stál v čele vlády ne rok a půl, ale pět let.
Základy dnešního zdravotnického systému položila ještě předchozí, Pithartova, vláda a Klausovi, který k němu byl od počátku kritický, se jej nepodařilo změnit, ačkoli vystřídal tři ministry zdravotnictví. A nelze říci, že by reformy poháněl kupředu, spíš naopak. Sám si hýčkal myšlenku individuálních zdravotních účtů, jež mu sloužila jako doklad, že všechny ostatní reformní návrhy nejsou dost pronikavé. Takže se nereformovalo nic. Jan Stráský, poslední Klausův ministr zdravotnictví, poznal stejné mydlení schodů, už když se marně pokoušel reformovat železnice.
Když dnes sledujeme, jak prezident vyjadřuje podporu Topolánkovým reformám asi s takovým nadšením, s jakým podepisoval žádost o vstup do EU, nemůže v tom být trocha žárlivosti? Nechceme to teď posuzovat, i když se nám chce říci, že ano.
Na prezidentově článku je pozoruhodné něco jiného – jak se zároveň od zdravotnických reforem, které odboráři odmítají, sám distancoval. Takovou přímočarou účelovost nelze než obdivovat. „Nechci teď posuzovat navrhované systémové změny podle svých představ,“ píše Klaus, když je předtím označil za nepůvodní a plné problematických detailů a zpochybnil schopnost vlády je vysvětlovat.
Jen v závorce a „pro pořádek“ zmínil, že on by volil model jiný. A když už tak byl v tom neposuzování, dodal, že reforma „nemůže přinést žádné dobré výsledky, spíš naopak.“ To nejlepší ovšem teprve přijde. Jeho vládě se, jak přiznává, zdravotnictví reformovat nepodařilo, „ale to bylo způsobeno jedině tím, že vláda za rok a půl existence skončila“. Že by překlep? Klaus stál v čele vlády ne rok a půl, ale pět let.
Základy dnešního zdravotnického systému položila ještě předchozí, Pithartova, vláda a Klausovi, který k němu byl od počátku kritický, se jej nepodařilo změnit, ačkoli vystřídal tři ministry zdravotnictví. A nelze říci, že by reformy poháněl kupředu, spíš naopak. Sám si hýčkal myšlenku individuálních zdravotních účtů, jež mu sloužila jako doklad, že všechny ostatní reformní návrhy nejsou dost pronikavé. Takže se nereformovalo nic. Jan Stráský, poslední Klausův ministr zdravotnictví, poznal stejné mydlení schodů, už když se marně pokoušel reformovat železnice.
Když dnes sledujeme, jak prezident vyjadřuje podporu Topolánkovým reformám asi s takovým nadšením, s jakým podepisoval žádost o vstup do EU, nemůže v tom být trocha žárlivosti? Nechceme to teď posuzovat, i když se nám chce říci, že ano.
