Pan Neff („Automobil ztělesňuje svobodu“. LN 15.8.) odmítá představu, že by nové silnice plodily auta „jako ramlice králíky“. Má pravdu v tom, že si člověk asi nekoupí nové auto jen proto, že v blízkosti otevřeli „dalších třicet kilometrů dálnice“.
Funguje to jinak, říká se tomu dopravní indukce, a rozhodně nejde o „levicové pábitelství“, nýbrž o tvrdý fakt. Má to co dělat s ekonomií. Každý řidič totiž vědomě či podvědomě váží, kdy se mu vyplatí auto použít a kdy ne. Váží náklady na benzín, ale také ušetřený čas, délku trasy atd.atd. Pokud mu nová silnice z tohoto hlediska přinese nějaké výhody, využije ji.
U nás v České Lípě se začátkem 90. let zprovoznila nová silnice spojující sídliště s centrem města, protože ta jediná existující byla zahlcena a navíc byla delší, než nová spojka. Lidem se argumentovalo, že nyní se dopravní proud rozdělí a na staré trase se jim uleví. Jenomže kratší trasa okamžitě způsobila to, že do centra začali nyní autem jezdit i ti, pro které byla ta původní příliš dlouhá, tudíž neekonomická a těch 500 metrů přes park bylo pěšky nebo na kole celkem příjemné. Součet aut na obou trasách byl okamžitě citelně vyšší než na té původní. Pro lidi bydlící na té první se moc nezměnilo, ale zapracovala psychologie. Když jim autorita přesvědčivě vysvětlila, že se jim stavbou nové silnice prostě musí ulevit, jak by mohli úlevu nepociťovat?
Takže přirovnáni pana Neffa je vlastně docela trefné, silnice skutečně může nová auta doslova plodit. Zároveň to naznačuje jednu z možností, jak automobilismus alespoň trochu korigovat. Například tak, že nejkratší trasy mezi významnými body ve městě budou sloužit pro pěší, cyklisty, pro veřejnou dopravu. A že potřeba a trasování každé nové silnice budou zvažovány i z hlediska možného efektu dopravní indukce. Ekonomické myšlení každého z nás pak zcela nenásilně a spolehlivě zapracuje.
P.s. auto nemám a po celý svůj život jsem neměl, a nesvobodný se proto ještě necítím. Spíš naopak, ten tísnivý a bezmocný pocit, že mě kdosi omezuje a já s tím nemohu nic dělat, mám tehdy, když při svém pěším putování narazím na další betonovou čáru v krajině, která tu ještě před rokem nebyla. A když složitě a zdlouhavě hledám, jak se přes ní alespoň relativně bezpečně dostat.
