Ještě k Tarkovskému

Díky za kultivovaný text Dariny Křivánkové o klasikovi uměleckého filmu Andreji Tarkovském.  Tvrzení, že po režisérově smrti odmítla jeho žena Larisa převézt ostatky do Sovětského svazu, je věcně správné, ale snadno by mohlo navodit mylný dojem, že tak učinila ze svého vlastního rozhodnutí. Proto by myslím bylo dobré doplnit důležitou informaci: Larisa pouze plnila přání svého manžela, který ve své závěti 5. listopadu 1986 píše: „Až zemřu, přeji si, aby mě (žena) pochovala v Paříži na ruském hřbitově. Ani živý, ani mrtvý se nechci vrátit do země, která způsobila mně a mým blízkým tolik bolesti, utrpení a ponižování.“ To, že se tento velikán ruské kultury, již nade vše miloval, sám takto rozhodne pár dní před svou smrtí, výrazně podtrhuje tragiku jeho životní dráhy; osud umělce, který byl trestán za svou nadprůměrnost a trvale ponižován cynismem a nekompetencí sovětské státní moci.