K článku Z. Lukeše lze dodat několik připomínek. jeho rozhořčení nad pouťovými stavbami u dálnic a na místech kde je očekáván velký obchod je oprávněné, nicméně jeho původ není třeba hledat v přílišném konzervatizmu, jak je uvedeno v dalších částech článku.
Onen plevel, který lemuje skoro každou „ulici hanby“ velkých evropských měst je asi nutný
a když budu cynický bez něho by nevynikaly ony velké architektonické výkony o kterých je v článku také řeč. Stavební kultura je vždy jakýmsi průřezem stavu obce a ona lacinost a podbízivost je asi důsledkem současného rozpoložení všech účastníků stavebního ruchu.
To že zavedené státy západní Evropy mají náskok nelze oddiskutovat, touha po nadprůměrných činech je však trochu ošidná. Za poslední léta jsme řadu takových nadprůměrných výkonů viděl v realitě , mnohdy po několika letech užívání a lze říci, že
jejich stav a účel je mnohdy žalostný. Zde bych se raději přiklonil k solidním průměrným výkonům, které naplňují svoji funkci a umějí slušně stárnout.
V druhé části je uvedena obava z nové dominanty Letné - Národní knihovny. Tato obava se mi zdá oprávněná a pokud si položíme otázku zda Letná skutečně nějakou dominantu potřebuje vždyť i nezastavěné místo kde je vidět pás nebe s Hradem a Petřínem v pozadí, má svoji hodnotu. Zcela pak pomíjím nešťastnost místa pro stánek, který má být všeobecně dostupný a otevřený a který se dostane na jakýsi ostrov u výjezdu z tunelu, přístupný nově
vytvořenou komunikací od stanice metra. Dále pak pomíjím i skutečnost, že rozvoj a rozšíření knihovny bude na tomto místě stejně limitováno jako ve starodávném Klementinu. V porovnání například s umístěním Národní knihovny v Londýně je toto staveniště velice nevhodné a pokud pokládáme za výhodu cenu městem dotovaného pozemku mohou naši potomci povzdechnout - laciná koupě nejdráže dojde.
Pokud spatřuje autor hlavní problém v přístupu k starším stavbám a pokud vidí úlohu památkové péče v zabránění staveb plastových kýčů, jedná se asi o omyl. Ke starším stavbám se dnes v zásadě nechováme šetrně, což je zejména vidět na stavbách bez památkové ochrany
nebo stavbách mimo památkové rezervace a zony. Plastové kýče se vesměs staví tam, kde
není ani rezervace ani zóna a tak zůstává jen soudnost a rozum příslušného stavebního úřadu
k umístění a kvalitě stavby. Ten však nemá regulérní prostředek k vyloučení kýče neboť skutečnost, že stavbu nepokládá za přiměřenou svému místu, musí doložit nesouladem s veřejným zájmem nebo se zájmem účastníků řízení .Jaksi nám tu schází onen názor
našich prvorepublikových dědů, který nacházíme na starých stavebních povoleních, že stavba bude postavena dle moderních zásad a esteticky a harmonicky ke svému okolí.
Pobavilo mne i prohlášení o nutnosti oživení náplavek cyklostezkami, které mají oživit břehy stříbropěnné Vltavy. Nabízen je „rozumný kompromis“ kamenných desek umístěný na náplavku, aby bruslaři a cyklisté nejezdili mezi auty. Pomineme-li, že náplavky nikam nevedou a nemohou tedy být skutečnými komunikacemi, zůstává otázka zda nejde o myšlení
ne nepodobné myšlení agenta realitní kanceláře. Takový agent také nemůže vidět ve svém okolí místo, které k ničemu dle jeho názoru neslouží. Trpí pak tím , že ve středu města jsou plochy, na kterých může být člověk trochu sám, bez nutnosti pohledu do výkladu nebo na reklamu. To jsou hodnoty, ze kterých nejde ani vybírat nájem nebo na nich vytvořit
základ pro další komerční úspěchy. Tato místa nejsou jak autor zmiňuje mrtvolná,
ale mohou být právě tím místem klidu a pohledů, které nemůžeme z ostatních míst pro
přílišné „oživení“ vnímat.
Onen plevel, který lemuje skoro každou „ulici hanby“ velkých evropských měst je asi nutný
a když budu cynický bez něho by nevynikaly ony velké architektonické výkony o kterých je v článku také řeč. Stavební kultura je vždy jakýmsi průřezem stavu obce a ona lacinost a podbízivost je asi důsledkem současného rozpoložení všech účastníků stavebního ruchu.
To že zavedené státy západní Evropy mají náskok nelze oddiskutovat, touha po nadprůměrných činech je však trochu ošidná. Za poslední léta jsme řadu takových nadprůměrných výkonů viděl v realitě , mnohdy po několika letech užívání a lze říci, že
jejich stav a účel je mnohdy žalostný. Zde bych se raději přiklonil k solidním průměrným výkonům, které naplňují svoji funkci a umějí slušně stárnout.
V druhé části je uvedena obava z nové dominanty Letné - Národní knihovny. Tato obava se mi zdá oprávněná a pokud si položíme otázku zda Letná skutečně nějakou dominantu potřebuje vždyť i nezastavěné místo kde je vidět pás nebe s Hradem a Petřínem v pozadí, má svoji hodnotu. Zcela pak pomíjím nešťastnost místa pro stánek, který má být všeobecně dostupný a otevřený a který se dostane na jakýsi ostrov u výjezdu z tunelu, přístupný nově
vytvořenou komunikací od stanice metra. Dále pak pomíjím i skutečnost, že rozvoj a rozšíření knihovny bude na tomto místě stejně limitováno jako ve starodávném Klementinu. V porovnání například s umístěním Národní knihovny v Londýně je toto staveniště velice nevhodné a pokud pokládáme za výhodu cenu městem dotovaného pozemku mohou naši potomci povzdechnout - laciná koupě nejdráže dojde.
Pokud spatřuje autor hlavní problém v přístupu k starším stavbám a pokud vidí úlohu památkové péče v zabránění staveb plastových kýčů, jedná se asi o omyl. Ke starším stavbám se dnes v zásadě nechováme šetrně, což je zejména vidět na stavbách bez památkové ochrany
nebo stavbách mimo památkové rezervace a zony. Plastové kýče se vesměs staví tam, kde
není ani rezervace ani zóna a tak zůstává jen soudnost a rozum příslušného stavebního úřadu
k umístění a kvalitě stavby. Ten však nemá regulérní prostředek k vyloučení kýče neboť skutečnost, že stavbu nepokládá za přiměřenou svému místu, musí doložit nesouladem s veřejným zájmem nebo se zájmem účastníků řízení .Jaksi nám tu schází onen názor
našich prvorepublikových dědů, který nacházíme na starých stavebních povoleních, že stavba bude postavena dle moderních zásad a esteticky a harmonicky ke svému okolí.
Pobavilo mne i prohlášení o nutnosti oživení náplavek cyklostezkami, které mají oživit břehy stříbropěnné Vltavy. Nabízen je „rozumný kompromis“ kamenných desek umístěný na náplavku, aby bruslaři a cyklisté nejezdili mezi auty. Pomineme-li, že náplavky nikam nevedou a nemohou tedy být skutečnými komunikacemi, zůstává otázka zda nejde o myšlení
ne nepodobné myšlení agenta realitní kanceláře. Takový agent také nemůže vidět ve svém okolí místo, které k ničemu dle jeho názoru neslouží. Trpí pak tím , že ve středu města jsou plochy, na kterých může být člověk trochu sám, bez nutnosti pohledu do výkladu nebo na reklamu. To jsou hodnoty, ze kterých nejde ani vybírat nájem nebo na nich vytvořit
základ pro další komerční úspěchy. Tato místa nejsou jak autor zmiňuje mrtvolná,
ale mohou být právě tím místem klidu a pohledů, které nemůžeme z ostatních míst pro
přílišné „oživení“ vnímat.
