Štern (69) jistě bedlivě sleduje společenský vývoj v zemi minimálně od začátku osmdesátých let a s většinou jeho názorů na transformaci, která se podle něj „v paměti národa zredukovala na jednu velkou krádež“, lze souhlasit.
Za všechno (ne)může revoluce. Transformace se mezi lidmi zredukovala na jednu velkou krádež |
Při vší úctě si ale dovolím polemizovat se závěrem pasáže, kde Štern píše o tom, že „systém obchodování s politickou mocí proměnil polistopadový režim v klientelistickou demokracii, ve které docházelo k privatizaci veřejné moci do rukou kmotrovských a mafiánských skupin v pozadí, což Václav Havel správně nazval mafiánským kapitalismem“.
Autor uhodil hřebík na hlavičku, když položil otázku, do jaké míry je klientelistický systém průvodním jevem transformace a do jaké míry patří ke kapitalistickému systému jako takovému. „Kapitalismus má v povaze usilovat z ekonomických pozic o politickou moc,“ píše Štern a uvádí, že prorůstání ekonomické a politické moci je charakteristickým znakem raného kapitalismu. Nad tímto tvrzením by se dolaroví miliardáři z České republiky tiše pousmáli, protože svoje bohatství získali v podmínkách nejmodernější formy kapitalismu.
„Každopádně je faktem, že nejskandálnější postavy kmotrů musely odejít z politiky či ustoupit do pozadí,“ konstatuje Štern a čtenář se má uklidnit, protože vzniká dojem, že tito lidé najednou přestali zemi škodit, o ziskovost svých miliardových kapitálových struktur se už nestarají, nedělají nic jiného, než jezdí na exotické dovolené, vysedávají v kasinech v Biarritzu, utrácejí za drahé vozy, jachty, jídlo, oblečení, šperky, obrazy, sochy, luxusní nemovitosti v Londýně, Paříži, v New Yorku či na Floridě.
Hlavně se ptejme, zda jsme si jisti, že těmi nejskandálnějšími postavami kmotrů jsou titíž lidé, již jsou na veřejnosti prezentováni jako nejskandálnější postavy kmotrů? Nejskandálnější kmotři bývají přece ti, kteří ve sněmovně – bez ohledu na výsledky voleb – vždy dají dohromady 101 poslanců a o nichž se v médiích prakticky nepíše. A pokud se čas od času přece jen na veřejnosti objeví, tak jedině v roli hodných lidí s dobrým srdcem, obětavých filantropů či úžasných mecenášů umění, před kterými se někteří umělci doslova plazí.
A kde bereme tu jistotu, že když tito lidé ustoupí do pozadí, ztrácí automaticky i moc a s ní související vliv na zákonodárství, regulátory trhu, tajné služby, policii, státní zastupitelství či soudy? Taková jistota samozřejmě neexistuje. Moc se totiž odjakživa snaží skrývat svoji skutečnou tvář či identitu. Nemělo by nás to překvapit, i když samozřejmě můžeme být překvapeni, ale beztak je to pravda. Je naprosto triviální, že z pohledu těchto lidí je ideální, když mohou prosazovat moc okultně, tedy skrytě zpoza opony, aniž by za svoje rozhodnutí nesli jakoukoli zodpovědnost před veřejností. Nosí pohádkový plášť neviditelnosti a mohou v klidu říkat, že když mne nevidí, tak ani neexistuji, tudíž mohu udělat cokoliv a děje se tak bez negativních důsledků.
Znamená to tedy, že lidé, kteří jsou deklarativně u moci, jsou v našem transformačním příběhu jen loutkami či vedlejšími postavami, pouhými administrátory, kteří poslušně zařídí vše, co jim skuteční nositelé moci diskrétně doporučí? Odpověď ať každý hledá sám!
