S jistou nadsázkou lze říci, že komu se dostalo ze strany Jürgena Serkeho – ať už v jeho roli novináře, editora, či osobního přítele – obvyklé péče, ten si mohl být jistý, že spolu s touto péčí se mu dostane i sluchu a mimořádné pozornosti.
Jeho snad nejslavnějším dílem jsou od roku 2001 už i u nás známé Böhmische Dörfer– Putování opuštěnou literární krajinou aneb 47 portrétů zapomenutých spisovatelů, kteří padli za oběť rostoucímu nacionalismu ve střední Evropě.
Nutno podotknout, že Serke se nezasazoval pouze o dodatečnou satisfakci pro autory umlčované ve vzdálené minulosti. Nezřídka se staral i o autory, své vrstevníky, které po celé roky úspěšně uváděl do fungujícího západoněmeckého literárního provozu.
Vědomě píši o provozu „západoněmeckém“, neboť mezi Serkeho přátele patřili i východoněmečtí disidenti jako Günter Kunert či Joachim Schädlich, kterým před rokem 1989 poskytoval prostor k vyjádření.
„Bodygárd“ Václava Havla
Ovšem největším majstrštykem Jürgena Serkeho v jeho roli „ochránce a pečovatele“ byl moment, kdy jej v průběhu sametové revoluce dočasně Václav Havel angažoval jako svého „bodygárda“. To už se ale role de facto obrátily: Serke psal o průběhu „sametovky“ pro německý tisk a Havel mu poskytl spíše krytí, aby mohl být při tom. Tímto okamžikem jako kdyby se vztah mezi Serkem, pečovatelem, a jeho autory v nouzi začal vyrovnávat.
Stále častěji byl Jürgen Serke nejen překládán a uváděn do dříve zakázaných kontaktů, ale rovněž oceňován, v roce 2017 obdržel z rukou českého ministra zahraničních věcí cenu Gratias agit, za šíření dobrého jména Česka v zahraničí, když předtím v roce 2012 obdržel cenu za česko-německé porozumění a v roce 2002 získal překlad Böhmische Dörfer v Česku ocenění Magnesia Litera v kategorii Kniha roku.
Zda byl tímto výčtem dluh splacen, nevím. Ostatně na tom tolik nezáleží. Mezi přáteli se, pokud možno, podobné otázky nekladou. Jürgen Serke přítelem byl. Pokud ne celé České republiky, tak alespoň české kultury a jejích nositelů. Jiří Gruša, Václav Havel, Eda Kriseová a mnoho dalších by mohlo vyprávět.
Pro mě byl Jürgen jedním z mých prvních, a přitom zásadních kontaktů po nástupu v Černínském paláci v roce 1991. Zůstal jím až do svého nedávného konce. Musím přiznat, že o to více mě naplňuje a vždy naplňovalo pocitem zadostiučinění sledovat, s jakým potěšením Jürgen registroval vývoj, jakým česká společnost za posledních 30 let procházela. Těšil se z každého našeho úspěchu. A také z toho, že jsme na něj při tom nezapomněli. A nezapomeneme!
