Tlustý a jeho lidé se ohánějí věrností programu ODS a větší důsledností svých návrhů. Tato argumentace u části členské základny ODS zabírá. V první řadě však nejde o ekonomiku, ale o politiku. Při vší své neohrabanosti a neurvalosti se nynější předseda ODS pokusil o jakýsi dosti zásadní obrat v linii strany.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
„Sarajevský atentát“ byla dosti hnusná záležitost. Tvrdě poznamenala především ODS, posílila její nevábné rysy, politickou aroganci, hulvátství, nesnášenlivost a nízký koaliční potenciál. Na tomto posunu mají podíl i její bývalí koaliční partneři. Vedl k opoziční smlouvě, která se nakonec ukázala být pro ODS nevýhodnou a ještě posílila její izolaci.
Teď je ale deset let po Sarajevu, politická scéna se proměnila, hlavní aktéři „atentátu“ z ní odešli. Topolánek se nakonec ukázal být schopný vytvořit koalici a chovat se ke svým koaličním partnerů se vstřícností, jaká je v Česku neobvyklá. Zbavil se omezených fundamentalistů z Klausova okolí, pár schopnějších přetáhl na svou stranu. Výsledkem takové politiky nemůže být než kompromis. V civilizovaných zemích je politika umění kompromisů.
„Klausismus“ v ODS představuje především víru v jednoduchá geniální řešení, jimiž se všechno spraví: například snížení daní. Podobně si komunisté představovali, že se všechno spraví totálním postátněním veškerého majetku. Neexistují jednoduchá geniální řešení. To, o co jde, je snížení strašlivého a hlavně neustále rostoucího rozpočtového deficitu. Kalousek jako ministr financí nepotřebuje Tlustého holuba na střeše. Stačí hubený vrabec v hrsti. Musí se šetřit, a to je těžké a složité.
Kalousek zároveň ví, že jde o víc než jen o daňovou reformu. Jde o osud Topolánkova New Deal. Topolánka netřeba idealizovat, ale jeho politika znamená v ODS pokrok. Jeho osud přitom od počátku visí na vlásku. Proto je taky obře, že Kalousek pohrozil demisí. Konec konců, jaká jiná zbraň mu zbývá!
