Zde však míním jen naivní národohospodářskou koncepci, kterou má dítě o penězích: pro dítě peníze jsou prostředek, jímž lze pořídit nebo přímo vykouzlit množství překvapujících a velkolepých věcí. Dítě nikdy nepochopí, že "strašně mnoho peněz” neslouží už pořizování věcí, nýbrž vydělávání peněz, že "strašně mnoho peněz” se jmenuje kapitál a že účelem velkých peněz jsou zas peníze, a ne zázračné věci, které lze za ně pořídit.
Myslím, že je nás většina, kdo zůstáváme na národohospodářském stanovisku dítěte a představujeme si, že smysl peněz je v tom, co se za ně pořídí. Proto se nám (hospodářským primitivům) zdá být neskonale v pořádku, že – dejme tomu – Vinohradská spořitelna, majíc "strašně mnoho peněz”, za ně pořídí tisíc domků u Štěrbohol; nebo že Pražská městská pojišťovna postaví městu a lidem pěknou velkou knihovnu, že Zemská banka postaví pár velkých domů, aby lidé měli kde bydlet, že Pražská městská spořitelna také má něco pěkného za lubem, o čem se ještě nemluví; zdá se nám to v pořádku, neboť pro nás jako pro malé dítě peníze mají fantastické poslání vykouzlit něco podivuhodného. Líbí se nám nesmírně, že jsou tam někde nahoře nad pancéřovými komorami lidé, kteří si patrně uchovali dětskou představivost týkající se peněz a pro které představa strašně mnoha peněz je spojena s představou strašně krásných a velikých věcí. Líbí se nám to tak, že uvažujeme v skrytu duše, co bychom dělali, kdybychom byli – dejme tomu – Živnobanka nebo Nemocenská pokladna nebo jiný držitel "strašně mnoha peněz”; představujeme si nové nemocnice, nové tisíce domků se zahrádkou a s tramvají hned za rohem, nové divadlo, nějaké vědecké nadace a bůhvíco ještě.
Ovšem hospodářští odborníci nám tvrdí, že naše finanční ústavy neoplývají nadbytkem peněz, že proto je tak drahý úvěr a kdesi cosi. Odpusťte, tomu většina z nás nerozumí; většina z nás má za to, že vede-li se špatně svíčkařům, nerozmnožuje se počet svíčkařů, nýbrž že někteří zavrou krámy a jdou raději vařit mýdlo. Nám laikům se zdá, že snad proto naše banky mají příliš málo peněz, že naše peníze mají příliš mnoho bank. Nikde na světě jsem neviděl tolik různých bankovních ústavů jako v Praze; domnívám se (když už jsem mluvil o svíčkařích), že máme i nějakou svíčkařskou banku; zajisté však máme i sýrařskou banku i banku pro průmysl cínových vojáčků. Je velmi smutné, že naše banky mají málo peněz; jen to nás může utěšit, že mají dost peněz na žulové a mramorové fasády, jež jásavě reprezentují fantastické představy správních rad o sociální funkci peněz. Takový bankovní palác názorně připomene laickým očím, že například v Praze je zapotřebí dvou tisíc lůžek, aby nebylo nutno vyhazovat nemocné lidi z nemocnic na ulici. Takové žulové obložení jiné peněžní katedrály nutí člověka počítat, kolik poctivých prahů by se mohlo vytesat z toho všeho kamene. Cizí pojišťovna si postaví v Praze monument z mramoru s cimbuřími; kdyby místo toho postavila dvacet dětských hřišť, vydělala by na tom, protože by její pojištěnci byli jednou zdravější. Kdybych byl architektem, rozehnal bych se pravítkem na každého, kdo by ode mne chtěl mramorový portikus. Kdybych byl prezidentem Živnobanky, zajímal by mne více stav lůžek ve Všeobecné nemocnici než návrh na tantiémy správní radě. Kdybych měl strašně mnoho peněz, zešedivěl bych samým uvažováním, co se za ně může pořídit.
Peníze mají krom jiného kursu také ještě valutu mravní. Sto korun představuje dejme tomu pečeného bažanta, ale sto miliónů korun nepředstavuje milión pečených bažantů, nýbrž novou nemocnici a řadu jiných věcí; zdá se, že po té stránce je obrazivost našeho kapitálu neobyčejně vyprahlá. Přál bych všem správním radám a jiným finančním kůrům, aby byli zachváceni překypující imaginací, co se může pořídit za mnoho peněz. Přál bych jim, aby byli trochu dětinštější ve svém poměru k penězům: aby za nimi viděli neobyčejné a zázračné věci, které lze vyčarovat ze strašně mnoha peněz.
Lidové noviny 25. 1. 1925
Fejetony Karla Čapka vybírá Městská knihovna v Praze, která zpřístupnila kompletní Čapkovo dílo v elektronické podobě na www.mlp.cz/karelcapek.
