Na podzim 1987 jsem byl coby disidentský mladík vyslán Chartou 77 na konferenci do polského Krakova. Tehdy jsem ještě – jako jeden z mála – měl cestovní pas (brzy mi ho StB odebrala). Poprvé jsem tak potkal Karla Schwarzenberga, který na akci polské Solidarity přijel jako prezident Helsinské federace pro lidská práva. Z hotelu si mě vytáhl na přilehlé parkoviště, kde mi – mimo možný dosah policejních odposlechů – předával důležité vzkazy pro domácí odboj. Už tehdy mi bylo jasné, že pod rouškou poněkud staromódní vizáže a archaické, někdy těžko srozumitelné češtiny se skrývá veliká osobnost s mimořádnou hloubkou, nadhledem i humorem. Padli jsme si do oka.
Miroslav Kalousek o knížeti: „Někdy jsem si z legrace říkal, že jsem náčelník generálního štábu jeho jasnosti“ |
Dárky k nezaplacení
Po revoluci 89' byl mezi prvními exulanty, kteří se vrátili domů. Nově zvolený prezident Václav Havel ho rychle pozval do sboru svých poradců. Na jaře 1990 jsme si s Jirkou Křižanem a Michaelem Žantovským u prezidenta vymodlili, aby Karla jmenoval kancléřem. My, tak trochu „vagabundi“, jsme potřebovali v čele úřadu někoho, kdo nás bude inspirovat a reprezentovat, kdo nám poradí a předá zkušenosti a kdo nás zasvětí do tajů diplomacie, pravidel politiky a dějinných souvislostí. Všeho toho se mi dostávalo vrchovatě po celá léta. Dárky k nezaplacení.
Nikdy nezapomenu na dlouhé večery u něj na Dřevíči, nebo ve štýrském Turrachu, kam nás do Alp léta zval na zotavenou. Přes den v zimě s dětmi na lyžích, v létě na rybách a túrách po kopcích. Večer pak nekončící debaty o české i světové politice, provoněné kouřem z jeho dýmky a opepřované veselými i vážnými příběhy a historkami, které zažil on nebo si je pamatoval z vyprávění svých předků. Z dob, kdy lidé z jeho rodu poráželi Napoleona a utvářeli chod evropských dějin.
Postupně se stal tak trochu členem mé rodiny. Poctivý kmotr se vším všudy. Zajímal se, pomáhal, radil. Všem, které měl rád a něco opravdu potřebovali. Bližní pro něj byli opravdu bližní. Jeho neokázalá, ale hluboká katolická víra, společenský realismus i pochopení, že všichni jsme hříšníci a musíme se tady v pozemském světě sakra snažit, inspirovaly víc než kdejaké moralistní kázání, které mu bylo vždycky cizí.
Rozený diplomat
Ač o sobě rád tvrdil, že je lesník, byl především realistický politik, který plně chápal, že jedna věc (velmi důležitá) je hájit zájmy vlastní, ale druhá věc je pochopit také zájmy druhých, protože máme-li mít výsledek, bude zpravidla na bázi kompromisu. Byl rozený diplomat klasického střihu. Vzdělaný muž s kontakty ve světě, který chápal, že vztahy mezi státy i mezi lidmi jsou především o komunikaci. Ve světě, kterému teď vládnou nebezpečně zbrklé výkřiky na sociálních sítích a bublinové přemýšlení i chování, působil jako zvláštní úkaz. Na jednu stranu měl geniální schopnost extrahovat složité problémy a debaty do jednoduché, výstižné zkratky. Pověstné byly jeho papírky s ručně psanými glosami, které nám posílal, když jsme spolu seděli ve vládě. Lituji, že jsem si je neschovával. Na druhé straně mu nečinilo žádný problém komunikovat i s těmi, kteří měli úplně odlišný názor. Třeba nedávný táborák s Milošem Zemanem, který všem tak trochu vytřel zrak.
Originál, jejž nelze nahradit
Vrcholem jeho kariéry bylo právě prezidentské volební klání se Zemanem. Podceňovaný „cizinec“ nejprve všechny překvapil, když nečekaně postoupil do druhého kola. V něm už to, jak známo, nedal. Logika lidového hlasování tehdy nahrávala soupeři. Škoda. Byl by dobrým prezidentem. Nebo ještě jinak – byl by skvělým králem. Ale máme republiku, nikoli monarchii, takže taková úvaha byla a je mimo realitu.
Odešel aristokrat ve vysoké politice. Nekrolog Karla Schwarzenberga pohledem Zbyňka Petráčka |
Často slýcháváme, že ten či onen je ryzí Evropan. Mnohdy to bývá jen nic neříkající fráze. Karel Schwarzenberg ale Evropanem opravdu byl. Zároveň ale zůstával pravým českým vlastencem a zemským patriotem. Svou vlast miloval a národu sloužil tak, jak mu to ukládala aristokratická výchova, čest a odpovědnost vůči našemu rodu. Naše statky přece nejsou „naše“, máme je jen ve správě a musíme je předávat následníkům ve stavu lepším, než v jakém jsme je převzali od svých předků.
S Karlem Schwarzenbergem odešel poslední kavalír. Angličan by řekl gentleman, ale kavalír, to dávno zapomenuté slovo, je, myslím, výstižnější. U nás doma i v Evropě. Originál. Nevidím nikoho, kdo by ho mohl nahradit. Amen.
