Klacek jménem Tošovský

Jeden z extrémů reprezentuje Jiří Pehe - ten ve svém textu v deníku Právo dokonce implicitně zakazuje diskusi o panu Tošovském, neboť „je to nechutné a pokrytecké“. Pan Pehe rád zapomněl na to, že Josef Tošovský se s StB stýkat nemusel, stejně jako desetitisíce spoluobčanů, kteří v komunistickém režimu odmítali dělat kariéru nebo třeba i studovat vysokou školu. Dělat kariéru bylo otázkou volby i za komunismu. Velice prostým a na první pohled neprůstřelným argumentem je Tošovského odbornost. Ano, ta byla jistě těsně po listopadu 1989 určujícím kritériem. Transformační fáze ekonomiky se nemohla obejít bez komunistických kádrů, jiné nebyly. Jaká ale, ke všem čertům, je nepostradatelná odbornost pana Tošovského při výkonu funkce předsedy vlády? A to osm let po revoluci? Kde je pádný důvod pro svěření té nejvyšší politické funkce takovému „úředníkovi“? Zde nefunguje ani oblíbený příklad zastánců pana Tošovského - poválečné Německo. Ano, mnozí vojáci i soudci „vesele“ sloužili Hitlerovi i Adenauerovi, ba někteří vojáci s hnědou minulostí to dotáhli i do NATO.

Ale ani v nejdivočejším snu si nelze představit ve funkci spolkového kancléře poválečné Spolkové republiky spolupracovníka gestapa, a to ani v úřednické vládě.

Druhý extrém představují někteří kolegové, kteří z Josefa Tošovského dělají kořen všeho zla. Jako by vše špatné v polistopadové historii zavinil on. Bankovní licence dával estébákům, a tím zavinil škodu 300 miliard.

Nebylo to náhodou trochu jinak? Nebyl Tošovský v čele ČNB pověřen úkolem podporovat vznik soukromého bankovního sektoru? Neplnil náhodou úkol daný „novými pány“?

Že se mezi zájemci o bankovní licence pohyboval dostatek exponentů bývalého režimu, je logické. Kdo měl v počátku devadesátých let zkušenosti, kontakty a peníze? Komunističtí kariéristé, samozřejmě. Tvářit se ovšem, jako by byl někdejší guvernér ČNB součástí jakéhosi širokého spiknutí, je hloupost na úrovni „Analýzy událostí listopadu 1989“ Miroslava Dolejšího.

Obě extrémní polohy debaty o Tošovském můžeme brát i jako boj o výklad polistopadových dějin.

Zastánci výkladu, že vše špatné, co se tu po roce 1989 stalo, má na svědomí ODS a její otec zakladatel Klaus, se kupodivu prezentují jako nejvášnivější obhájci polistopadové kariéry Josefa Tošovského.

Druhý náhled můžeme pozorovat zatím jen v zárodečné formě, ale je pouze otázkou času, než někdo takovou teorii vysloví. Za vše špatné, co se při ekonomické a politické transformaci stalo, mohou „zlí estébáci“, kteří infiltrovali důležité struktury a znemožnili „hodné“ vládnoucí garnituře realizaci kapitalistického ráje na zemi. Že tenhle výklad konvenuje spíš Václavu Klausovi, stejně jako ten první Václavu Havlovi, o tom nelze pochybovat. Samozřejmě je to hrubě zjednodušené, avšak přiložíme-li „mřížku“ vztahu k oběma Václavům na autory textů o Tošovském, překvapivě často to odpovídá.

Specifická byla třeba jedna obhajoba manažera ČT Františka Lamberta. Mohli jsme číst o nudných taťcích z Lidových milic. Přičemž autor cudně především sám před sebou zamlčuje, že v srpnu 1969 milicionáři stříleli do svých spoluobčanů a několik jich zabili - pravděpodobně právě takoví „taťkové“.

Poznávání minulosti
Nechuť k debatě o minulosti (podle některých ke kádrování) je u mnoha diskutujících pochopitelná. Těm se dá poradit jediné, ať se zdrží. Historici i veřejnost mají dnes největší možnost studovat dokumenty komunistických represivních složek. Nepochybně to přispěje k dokonalejšímu poznání minulosti. Třeba budeme nuceni revidovat pohled na systém fungování dnes možná démonizované StB.

Jedno však zůstane. A to jsou fakta, která můžeme vidět a interpretovat v různých kontextech. Premiér demokratické České republiky Josef Tošovský byl od roku 1986 důvěrníkem komunistické rozvědky. Nepochybně se spolu se zpěvákem Nohavicou jako výjimečný syn národa „dostane do slovníků“. Bude tam ale spolu třeba s Karlem Sabinou. Na co jste si vzpomněli dřív, na libreto k Prodané nevěstě, či na jeho konfidentství? A zakazoval vám někdo o Sabinovi diskutovat?