Nebrzdíme dopravu, my jsme doprava

Můj plat není kdovíco, ale za chudého se nepovažuji. V době, kdy děti vylétly z hnízda, máme s manželkou dost na to, abychom si mohli dovolit vlastnit auto, a jako Pražáci nemusíme řešit otázku, zda si koupit celoroční tramvajenku. Pracuji v centru a bydlíme na hranicích velké Prahy. Mám to štěstí , že mohu velkou část roku v klidu dojíždět na kole podle Berounky a Vltavy až k Mánesu. Nějakých 15 km. Příjemně se zapotím, v práci převléknu a sedám k počítači s pocitem, který znají právě ti, kdo používají k dopravě své údy. Lehká příjemná únava, ale v zásadě povzbudivá a zdravě motivující k denním úkolům. Nejezdím tak denně, už nejsem mladík, ale snažím se třikrát týdně. A teď přichází pointa. Proč to dělám a nestačí mi si po práci "zalítat" na kole někde za Prahou, kde nejsou auta? Protože patřím ke skupině lidí, kteří musí hodně šetřit časem. Myšlenka našeho pana primátora Béma, že máme možnost jezdit na připravených cyklostezkách ve svém volném čase, mě nepomáhá. Jako příslušník obyčejné střední třídy, která toho chce hodně ze svých plánů stihnout, žádný takový volný čas vlastně neznám. Ale zato vím, jaké to je nádherné, když cestou do práce na kole vymyslím článek nebo si srovnám v hlavě nějaké otázky. Ne že by nešlo meditovat i v metru, ale tam to bývá trochu jiné, ne tak svobodné a odvážné, jako za řidítky kola cestou kolem řeky. Proto, i když opravdu nemám rád žádné formy extremismu, mé myšlenky dobře vystihuje heslo stoupenců cyklistiky ve městech, že totiž: "Nebrzdíme dopravu, my jsme doprava".