Ovšem u Joachima Brusse platí tento povzdech dvojnásob. Joachim jako letitý, od česko-německých vztahů téměř neodmyslitelný tlumočník byl sice všude, a přece diskrétní a téměř neviditelný, a svoji skvělou češtinou i precizní němčinou pomáhal pochopit leckdy nepochopitelné, a přitom se pozornost posluchačů soustředila především na osoby, kterým sám propůjčoval svůj hlas a svoji eleganci. Od 16. ledna 2023, kdy Joachim Bruss zemřel, se musím nicméně smířit s tím, že to bohužel bylo již všechno.
S faktem odchodu Joachima Brusse se přitom nemusím smířit jen já. Je nás mnoho a mám přitom na mysli mnoho těch, kterým Joachim Bruss v životě pomohl, které si dokázal svým humorem a neokázalou srdečností získat a kteří jej budou postrádat. Joachim Bruss byl člověk, který byl ve svém konání i nadšení pro česko-německé vztahy natolik nezištný, že mnoha lidem možná ani nedošlo, za co všechno zejména v česko-německých vztazích jeho schopnostem vděčíme. Jeho kombinace tlumočníka a diplomata, který vstoupil do služeb spolkového ministerstva zahraničních věcí v roce 1990 a od roku 1994 byl vyslán na německou ambasádu do Prahy, se projevila nejzásadněji v době komplikovaného dojednávání Česko-německé deklarace z ledna 1997.
Bohem nadaný tlumočník
Zasvěcené hlasy ostatně tvrdily, že tento dokument, který pro česko-německé vztahy představuje absolutní průlom v překonání obavy z minulosti a tím i v jejich nasměrování do budoucna, byl vlastně především dílem obou bohem nadaných tlumočníků Joachima Brusse a Ondřeje Staňka. Ne vždy musí platit, že pracovník ministerstva zahraničních věcí je diplomat. Joachim Bruss jím byl nejen titulem, ale i celou bytostí. O jeho profesní brilanci ostatně hovoří i fakt, že v nejtěžších momentech vyjednávání dokázal stručně a rychle vysvětlit tehdejšímu ministrovi Kinkelovi tajemství českých slovesných vidů a tím jej i přimět k akceptování výrazu „vyhánění“.
Sám jsem měl tu čest zúčastnit se jednání, která Joachim Bruss tlumočil, když jsme v roce 1997 dojednávali vznik Česko-německého fondu budoucnosti. Sám mohu z první ruky potvrdit, jak cenné byly jeho rady i kulturní kompetence jak pro německou, tak i českou delegaci. I od něj jsem se naučil, že skutečně dobrý výsledek je jen ten, se kterým jsou spokojeni všichni. Aby se tak ale mohlo stát, musí si všechny zúčastněné strany důvěřovat. Budování důvěry byla přitom v případě Joachima Brusse jeho parádní disciplína. Věřím, že Edita Hrdá, která na české straně naši delegaci vedla, by má slova plně podpořila. Šťastni byli ti, kterým se v životě dostalo potěšení být tlumočen Joachimem Brussem!
`A propos Česko-německý fond budoucnosti. Myslím, že bylo zcela logické, že po svém odchodu do penze v roce 2010, kdy se Joachim Bruss rozhodl zůstat ve své milované Praze, došlo k úplnému protnutí cest mezi ním a fondem. Joachim v následných letech sloužil fondu především jako jeden z jeho ředitelů a jistou, pohříchu krátkou dobu i jako člen správní rady.
Fond byl jeho dítětem, jak jsem uvedl, již od jeho samotného vzniku. Nicméně je dobře, že se v jeho historii zapsal i viditelnějším písmem než jen jako jeho neviditelný porodní asistent. Aktivní byl Joachim Bruss rovněž ve správní radě Pražského literárního domu autorů německého jazyka.
Na počátku bylo slovo
Jistě by se mělo uvést i něco k překladatelské činnosti Joachima Brusse. Vždyť on to byl, kdo ještě dávno před pádem komunismu překládal české disidenty, zejména Václava Havla či Jiřího Grušu. S nimi jej spojovalo i hluboké osobní přátelství.
Toto přátelství přesahovalo zaujetí pro práci se slovem, třebaže výbor Havlových textů z let 1969–1990, které Bruss společně se spisovatelem Gabrielem Laubem do němčiny přeložil, nese jméno: Na počátku bylo slovo. Tak tomu bylo u Joachima Brusse zřejmě vždycky. Brzy však následovalo více. Mnohem více. A přesto se chce v okamžiku jeho odchodu říci: to přece nemůže být všechno!
