Nespravedlivá výzva

Pan Jeszenszky je považován za umírněného maďarského politika, a přesto hlásá tak národovecké názory, že kdyby podobné stanovisko v našich věcech zastával český ministr zahraničí, byl by označován za neúnosného nacionalistu. Je zajímavé, jak si Evropa na maďarský nacionalismus zvykla a považuje jej za "normální". Pana Slotu mám za populistického nacionalistu a být Slovákem, nikdy bych jej nevolil. Zajímavé je ale to, že šplechty pana Sloty jsou mnohdy stejně ostré a nacionalistické jako ty, které zaznívají z maďarské strany Dunaje, ale nacionalistické hlášky maďarských politiků nevyvolají zdaleka takový rozruch jako ty Slotovy. Vezměme třeba jen to, že žádný maďarský politik neřekne Slovensku Slovensko, ale jen Horní země (míněno uherská), tedy území, které Slováci vyhecovaní zlými Čechy Maďarům "ukradli".
Za největší překroucení skutečnosti od pana Jeszenszkého považuji jeho tvrzení, že Masaryk s Benešem "inspirovali" vítězné mocnosti první světové války k tomu, aby ukradli Maďary osídlené území. Situace byla jiná a v tomto ohledu zřejmě není jasno ani panu Palatovi, který o tomto problému už několikrát v podobném duchu psal: slovensko-maďarská hranice byla územím dosavadních Uher nakreslena zhruba prostředkem smíšeného území, jak je zachytilo rakousko-uherské sčítání lidu z roku (asi) 1909. Tyto staré mapy s národnostním rozložením monarchie jsou v knihovnách k vidění, Rakušané dokonce vydali v 90.letech jejich reedici. V roce 1918 to bylo poměrně aktuální a objektivní kriterium pro stanovení hranice. Podle těchto map jde hranice Slovenska jižněji od pomyslného středu smíšené oblasti na jihozápadě země, protože byla "hozena" na Dunaj jako jednoznačné přírodní rozmezí, zatímco v jihovýchodní části zase nechává větší díl smíšeného území Maďarsku. Výsledkem ale bylo, že Slováci ponechaní v Maďarsku rychle vymizeli (proč asi?), zatímco Maďaři na (česko)slovenském území "zůstávají neochvějně roduvěrní".
Tady asi hraje roli národní uvědomění a hrdost, kterou tehdy (jenom tehdy?) měli Maďaři rozhodně větší. Slováci v Maďarsku se asimilovali mnohem rychleji již mezi válkami: stále totiž platilo pravidlo známé ještě z Uherska, že být Maďarem je mnohem víc než být "jen" Slovákem. Ještě dnes těch pár zbývajících Slováků v Maďarsku, kteří se hlásí ke své národnosti, prý často slyší od maďarských sousedů heslo "Jíš maďarský chleba, tak mluv maďarsky". Dovedete si představit, že by něco takového bylo požadováno po maďarské menšině na Slovensku? To by bylo křiku o "nehorázném útlaku"!
Tím nechci říct, že by slovenští nacionálové nedělali svým Maďarům schválnosti a různě je nedráždili a nepopichovali. V takové situaci si OBĚ strany dělají naschvály, vždyť to známe z vlastních dějin se sudetskými Němci. Chci tím jen upozornit na to, že se oběma stranám neměří stejným metrem, ale podle zásady Quod licet Iovi, non licet bovi.
Ta povýšenost je cítit už z článku pana Jeszenszkého v tom smyslu, že Slováci si za své pomaďarštění mohou sami tím, že ti uvědomělejší se v rámci zmíněné výměny obyvatelstva odstěhovali. Avšak případné poslovenštění Maďara na Slovensku by byla zřejmě nehorázná škoda, asi snížení jeho lidské hodnoty. Kdežto Slovák si pomaďarštěním polepší.
Myslím, že určitá dlouhodobá asimilace lidí, kteří žijí mimo svůj národní stát, je normální. Pobuřuje nás Čechy, že z dřívejších až stovek tisíc Čechů ve Vídni se k naší národnosti hlásí a jazyk umí už jen asi 25.000? My to zřejmě považujeme za normální, že se lidé postupně identifikují se zemí, v níž žijí generace, a postupně i s její národností. Toto pravidlo ale ve středí Evropě neuznávaly dva národy: Němci (zejména ti, co se nazývali sudetští) a Maďaři. Dříve oba tyto národy , nyní už jen Maďaři, otevřeně označují za nespravedlnost, kdyř jejich menšiny nejsou připojeny k jejich národnímu území. Že by takové právo mohly mít i menšiny národů žijících v Maďarsku, se automaticky nepřipouští. Je to náhoda, že se oba tyto národy již před první světovou válkou označovaly za "panské", tedy určené k vládnutí, na rozdíl od ostatních (otrockých či poddanských národů]?
PhDr. Ivan Klindera, IKlindera@seznam.cz
S tím je spojena otázka, proč celé maďarské politice tak strašně záleží na tom, aby jejich menšiny u sousedů "nezahynuly". Obávám se, že tvrzení pana Jeszenszkého, že "strach z maďarského revizionismu je bezpředmětný", opravdu platí jen pro nynější dobu, která změnám hranic nepřeje. Je pravděpodobné, že všechno to "národní povzbuzování" menšin u sousedů, udílení maďarských pasů nebo aspoň průkazů, finanční příspěvky za to, že posílají své děti do ryze maďarskojazyčných škol, má smysl jen v persperkivě toho, že jednou se tato území k Maďarsku opět připojí.
Slováci skutečně uznali, že Uhry dlouho byly jejich společnou vlastí s Maďary, ovšem ještě v přednacionalistické době, kdy se společnost nedělila na Maďary a Nemaďary, ale na pány a poddané - a u těch na národnosti nezáleželo, hlavně že pracovali a platili dávky. Maďaři nechtějí uznat, že udělali chybu tím, že se s počátkem nacionalismu rozhodli, že co je uherské, musí být maďarské. Uhry byly totiž mnohonárodní stát, a najednou v nich ty jiné národnosti přestaly mít místo. Začala tvrdá maďarizace, kterou jim dodnes Slováci, Rusíni, Srbové a Rumuni občas zazlívají. Byl to boj o to, kdo je pán a kdo kmán, a to se do nacionalismu obou stran promítá dosud.
Pan Jeszenszky míní, že "společné područí" (asi to ruské) by mělo být pro oba národy silným pojítkem. To by mohlo být jen za situace, pokud by Maďaři brali Slováky jako rovnocenné, řekněme stejně hodnotné lidi, jako jsou oni sami. Obávám se, že tak tomu není a ještě dlouho nebude.
Slovenský nacionalismus je nedobrý, jako ostatně každý nacionalismus. Stále ovšem platí, že je jen obrannou reakcí na nacionalismus maďarský, který i u nás řada intelektuálů rádobyevropského profilu považuje za normální. Slota je i na Slovensku považován za radikálního, okrajového politika, zatímco většina maďarských nacionálů je považována za zcela přijatelné. To by si měl pan Jeszenszky uvědomit a něco s tím dělat. Jeho výzvy, aby se slovenská strana svého nacionalismu zřekla, zatímco Maďaři si ten svůj evidentně hodlají ponechat ("každý musí pochopit, že se Maďaři nemohou vzdát zájmu..."), nemůže padnout na úrodnou půdu, a ani by to zřejmě nebylo dobré, protože v tom není nic spravedlivého.
S pozdravem