"V Praze je to tak, že naštvaní a otrávení jsou všichni," končí své zamyšlení nad začínajícím omezením rychlosti jízdy na pražské severojižní magistrále Miloš Čermák.
Rád bych ho ujistil, že všichni ne. Já jsem naopak rád. Ale možná to nepadá na váhu, protože jsem Nepražák, ač v Praze jako doma. Ono snad totiž nejde hned o nějaké opravdu převratné zlepšení, ale o velmi důležitý signál, že už se smí. Že už se smí dát i konkrétním činem, byť leckomu nepříjemným, najevo, že jsou i vyšší hodnoty a důležitější práva než právo dopravit se co nejrychleji z bodu A do bodu B bez ohledu na to, co tím způsobím.
A že se při tom dělají chyby? Kdo je nedělá? Raději snesu chyby a tápání při upřímné snaze něco opravdu účinně s přebujelou individuální dopravou dělat než pokračování současného neúnosného stavu. Než bláhové spoléhání, že všechno vyřeší ještě jeden tunel a ještě jeden rychlostní okruh a ještě jedna magistrála místo zeleně, ještě další desítky buldozerů razících cestu budoucím popojíždějícím a postávajícím kolonám. Pod pásy těch buldozerů totiž čím dál rychleji mizí nejen ta životně důležitá zeleň, nejen krajina, nejen naše životní pohoda a zdraví, ale také právě i leccos z našich staletých hodnot.
