Přednáším dětem (i dospělým) o holocaustu dlouhá léta. Vždycky pravdu. Ta sama je dostatečně jasná, nepotřebuje berličky a lži.

Nikdy jsem neřekl, že jsem prožil peklo koncentračních či vyhlazovacích táborů. Ale říkám pravdu o tom, jaké to bylo být ukrývaným dítětem, kterým jsem nechtěně byl.

A vyprávím to, co jsem slyšel, když jsem dělal rozhovory s víc jak padesáti těmi, kterým štěstí nepřálo. A přidávám to, co jsem vypátral o mých nejbližších příbuzných, o sestře mé maminky, jejím manželovi a jejich synovi. Byl jsem na místě v Estonsku (Kalevi-Liiva), kde je estonští SS zavraždili. Ani to mi nestačí, abych se vžil do osudů šesti a půl milionů Židů, kteří neudělali nic jiného, než že se lišili pouze svojí rasou a vírou.

A když vidím, jak paní Bohdalová (a pan režisér Strach) naznačuje, že nás pár, kteří jsme přežili, můžeme klidně lhát a vydělávat miliony na osudech jiných, necítím nic jiného, než spravedlivý hněv. I přesto, že herečka "trhá kulisy", jen aby ospravedlnila konání skutečné žen

Vynikající úvaha o tom, že upravovat pravdu je v podstatě cesta do pekel a z toho, že se tak děje běžně, jde strach

Nemá cenu se vyjadřovat ke slaboduchosti "výtvarníka" Černého. Nechci se stylizovat do role moralizátora a samolibého karatele, který je oprávněn hodnotit prohřešky jiných lidí. Ovšem obávám se, že právě pan Černý se svým růžovým tankem, tureckými záchodky a dalšími provokativně laděnými excentrickými exhibicemi již vykonal vše potřebné k tomu, aby se dokonale zdiskreditoval. Maximalizace hmotného zisku evidentně je základním stavebním kamenem myšlenkového schématu zapáleného "umělce" Černého.

Já nevím. Je pravda skutečně ta nejvyšší hodnota? A proč? To, že pravda je ta nejvyšší hodnota, je jen určitý axiom resp. víra, kterou se vědcům podařilo lidstvu vnutit. Ale po celou dobu existence lidstva byl (i když ne výslovně) prospěch národa považován za důležitější než pravda. Václav Hanka svými Rukopisy národu nepochybně velice prospěl; obrovská spousta nesmírně cenných uměleckých děl byla založena právě na víře v Rukopisy. Jak prospělo národu, že Masaryk odhalil pravdu o Rukopisech? K čemu nám tato pravda byla?

V knize Milana Uhdeho "Záhadná věž v B." v povídce "Svědek z Thermopyl" je tato otázka klíčová. Písař Pantites se snaží sdělit lidem pravdu, že vyslání Leonida a jeho vojáků do bitvy u Thermopyl bylo založeno na lži, podvodu a nátlaku. Ale věštec Megisties mu odpovídá: "Věru, je možné, že se vše seběhlo tak, jak pravíš, ale ... poznávám, že jsi svou vlast nikdy nemiloval. Vždyť jen oko chladné a necitelné dovedlo naše věci takto spatřit. My však nezahlédli nic z toho, o čem píšeš, protože jsme mužové obce, kterou milujeme, a starost o ni obestřela naše zraky. Kdežto tys mužem ostrého rydla a vyschlého prkénka, jež obé kladeš nad svou obec. ... Díky thermpylským hrdinům zvítězila naše námořní vojska u Salaminy a porazila Peršany na hlavu. Co se však dobrého přihodilo naší obci skrze tebe?"