Čtvrtek 2. prosince 2021, svátek má Blanka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Palachův týden očima Peňáse: Vzpomínky starého zbrojnoše

Názory

  8:00
PRAHA - Lidovky.cz přinášejí seriál, ve kterém nynější členové redakce Lidových novin a serveru Lidovky.cz vzpomínají na to, jak události Palachova týdne prožívali oni.

Palachův týden očima Peňáse: Vzpomínky starého zbrojnoše foto: ČTK

Demonstrace na sklonku 80. let měly vlastně historicko-ceremoniální charakter. Protože jaksi chyběly konkrétní záminky k veřejné manifestaci odporu (výjimkou byla svíčková demostrace katolíků v Bratislavě, ale to bylo dosti specifické), nahrazovala to výročí, která si režim nemohl přivlastnit, ba byla to výročí proti němu.

Tedy 21. srpen, 28. říjen, 10. prosinec – Den lidských práv, a tedy i výročí Palachova sebeupálení a jeho smrti. Do této řady ostatně patří i 17. listopad.

Jiří Peňás, vedoucí kulturní rubriky Lidových novin

Jiří Peňás, vedoucí kulturní rubriky Lidových novin
Jiří Peňás

Jak jen to bylo možné, snažil jsem se být u toho (vynechal jsem jen 21. srpen 89, neboť jsem poslechl Václava Havla, který doporučoval zdrženlivost). Šel jsem tedy i v neděli 15. ledna na Václavské náměstí. Na leden bylo nezvykle teplo, lidí jako obvykle, tak dva tři tisíce, člověk už mnoho lidí poznával, neboť měl dojem, že chodí pořád ti samí, což byla asi pravda.

Mělo to pak i obvyklý ráz, lidé, kteří stáli na spodní straně pomníku sv. Václava, nevěděli moc, co dělat, tak zpívali střídavě hymnu, pak prostonárodní píseň Ach synku synku, občas provolávali hesla jako Svobodu, nebo trochu radikálnější Ať žije Charta či Ať žije Havel, neboť tak aspoň bylo jasné, že cosi jako opozice existuje.

Svírali bílý pendrek jako nějakou posvátnost

To už se daly do pochodu policejní jednotky, tzv. bílé přilby, které pochodovaly v podélné formaci dolů od Národního muzea, ruce měly předpažené a v nich svíraly napříč bílý pendrek jako nějakou posvátnost. Lidé  v tu chvíli trochu couvli a začali volat Máme holé ruce!, což i ukazovali.

Pak nastalo zhruba dvouhodinové honění po Václavském náměstí a přilehlých ulicích, doplněné nějakým tím kropením z kropících vozů. Ale jak říkám, tehdy byl docela teplý leden, asi jako teď. Já jsem měl tehdy asi rychlé nohy a snad jsem se i považoval za zkušeného, takže se mi vždy podařilo utéct a nikdy jsem neutrpěl žádnou újmu, až na jednu symbolickou ránu obuškem.

Jak známo, Palachův týden nebyl původně plánován jako týden, ale pěkně se v pondělí zvrhl. Měl v tom prsty, jako v řadě jiných věcí, Petr Placák, který se nechal v pondělí lišácky zatknout, když šel znovu položit kytku ke koni. Při zatýkání se srotil dav, což policie, režim ani opozice nepředpokládala.

Ve středu byl klid, ministr měl projev

Ale byla to vhodná záminkla, aby se lidé srotili druhý den zas, tentokrát mimo výročí. Já tam chodil každý den, vždy to bylo trochu jiné, ve středu, kdy tam přišlo asi nejvíc lidí, kupodivu policie nezasahovala, takže měl člověk chvíli pocit, že jsme zvítězili a už je svoboda. Ve skutečnosti to bylo proto, že měl Johanes, což byl ministr zahraničních věcí, projev ve Vídni k lidským právům...

Zato druhý den, tedy ve čtvrtek, do toho šel režim docela brutálně, to jeho pohunci řádili jak zběsilí, aby potvrdili, co pak za pár dní napsal Ludvík Vaculík, že komunismus je bití. To i já, jak jsem už napsal, zkušený demonstrant, jsem zíral. Dostal jsem tehdy i poprvé a snad naposledy v životě obuškem – ale jen po zádech, spíš jsem to bral jako poctu.

Pamatuju si, že jsem byl docela rád, když jsem se z uzavřeného Václaváku dostal na Národní třídu, kde to ovšem pokračovalo individuálně a občas tam proběhli nějací fízlové, v uniformě i bez, a honili nějakou oběť. Mám takový dojem, že tehdy se lidé začali i poprvé nesměle fyzicky bránit, ale opravdu jen nesměle.

Manželské páry na koleji se na mě dívaly podezřele

Další den, tedy v pátek, to už bylo slabší, tam bylo cítit, že odvaha se pustit do konfrontace se dotkla svých hranic a lidé byli rádi, že mají před sebou víkend. U Václava se však v neděli scházeli lidé sporadicky dál, já jsem to tam chodil také omrknout a těšil se na další příležitost.

Bydlel jsem tehdy na manželské koleji Hvězda, měli jsme roční dceru a já byl přesvědčen, že na demonstrace chodím i kvůli ní. Když jsem se ale snažil na téma zavést hovor se studenty na chodbě, rovněž manželskými páry, měl jsem pocit, že se na mě dívají dosti podezřele, ba o ničem neví, raději. Já a moji přátelé jsme tehdy skoro nežili ničím jiným.

Jako pamětník bych řekl, že to byly hezké a dobrodružné časy. Jsem rád, že jsem je zažil a trochu byl toho.

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

SOUTĚŽ: Vyhrajte rodinné vstupné do zábavního parku BRuNO family park
SOUTĚŽ: Vyhrajte rodinné vstupné do zábavního parku BRuNO family park

Za sychravého počasí se toho s dětmi dá dělat stále méně a méně… Co takhle vyrazit do Brna do BRuNA? Vyhrajte s námi rodinné vstupné a užijte si...