Z toho plyne, že silná pozice komunistů 68 let po únorovém puči a 27 let po listopadové revoluci je fakt natolik známý a zřejmý, že se nemusí vysvětlovat. „Říkáme Lenin, myslíme strana, říkáme strana, myslíme Lenin,“ napsal kdysi Majakovskij. „Říkáme KSČM, myslíme největší opoziční strana, říkáme největší opoziční strana, myslíme KSČM,“ můžeme napsat dnes.
Proč je tomu tak? To je téma na hlubší analýzu, nestačí jen říkat, že komunisté se od roku 1989 neušpinili mocí. Ale jeden z mozaiky důvodů se nyní připomíná dost výrazně. Souvisí s migrační kalamitou v Evropě a neschopností ochránit či jen kontrolovat vnější hranici Schengenu. Tady může éra komunismu působit málem nostalgicky. Z myslí těch mladších dávno vyvanula bilanční čísla čtyřiceti let po únoru 1948: statisíce vězněných, stovky popravených, stovky zabitých na zadrátované hranici. Zato se připomíná klasický Husákův výrok z počátku normalizace: „Hranice nejsou žádné korzo.“
KSČM se hlásí k únoru 1948. Oceňuje práci budovatelů, lituje deformací |
To je ono. Migrační kalamita běží už rok. Ochrana hranic se na západě EU pokládá za cosi zpátečnického. V Německu se zdůrazňuje, že ostraha hranic je de facto návrat ke komunismu („Poslední německý politik, který nechal střílet na uprchlíky, byl Erich Honecker.“). Upevňuje se dojem, že Západ hranice kontrolovat nechce ani technicky nemůže. V té atmosféře pak získávají na síle argumenty národovců (třeba v Polsku a Maďarsku) či komunistů (třeba u nás). „Hranice nejsou žádné korzo“ –to je přesně ten přístup, jaký teď evropské státy potřebují, říká si stále více slušných řadových občanů. Vždyť ten únor 1948 je vlastně jen takové retro, že.
