Když jsem četl několik hodnocení společného zjevení prezidentských kandidátů v televizi, potvrdil se můj dojem, že jsme úspěšně dokončili přechod od komunismu k postmodernismu. Společenský vývoj už neurčuje materiální základna, ale jen teatrální umění vládnoucích „charismatických“ demagogů. Úspěšnou konzumací a prezentací svých funkcí zpracují příznivce, a vytvoří diskurz, v jehož hranicích mohou snadno obhájit pouhým povýšeným kňouráním s umnou gestikulací i zeměstřednou teorii (natož teorii sebestřednou, čechostřednou, partajstřednou, všeználkovskou …). Každý odlišný způsob diskuse je neviditelný, a proto neúčinný - dochází k situaci, kdy dav tleská a filosof se červená.
Jde samozřejmě o povrch, v hlubší vrstvě zkušení volitelé dobře vědí, že král je nahý. Na vlastní volbě to ale nic nemění, vyberou právě toho kandidáta, kterého už znají, a jehož skutečné, ne deklarované jednání bude nejlépe vyhovovat jejich cílům, osobním nebo stranickým. Prostě žijeme v postmoderní společnosti, od omezeného individualismu jsme došli k individualismu totálnímu. Záchranou atomizovaného individua je pak narcisismus, není třeba se zajímat o dění ve společnosti, je třeba se zajímat hlavně o sebe.
Jde samozřejmě o povrch, v hlubší vrstvě zkušení volitelé dobře vědí, že král je nahý. Na vlastní volbě to ale nic nemění, vyberou právě toho kandidáta, kterého už znají, a jehož skutečné, ne deklarované jednání bude nejlépe vyhovovat jejich cílům, osobním nebo stranickým. Prostě žijeme v postmoderní společnosti, od omezeného individualismu jsme došli k individualismu totálnímu. Záchranou atomizovaného individua je pak narcisismus, není třeba se zajímat o dění ve společnosti, je třeba se zajímat hlavně o sebe.
