Takto podané to zní výborně. Ale jsou zkušenosti ze zemí, kde je asistovaná sebevražda legální a její vývoj je tam hodně živelný. V Kanadě volali úředníci bytového fondu armádním veteránům a nabízeli jim asistované zabití místo rekonstrukce výtahu. Úspora byla zjevná.

Na podobný vývoj narážíme u potratů, kde naše soudy už úplně přestaly považovat nenarozené dítě za člověka. Lze ho zabít i minutu před plánovaným porodem a právně nejde o vraždu. Opravdu mě zajímá, jak budou soudit ten poslední potrat, co lékař nedávno udělal omylem v pražské nemocnici. Asi jako ublížení na zdraví poškrábáním děložní sliznice.

Prostě vzít život není drobnost a možnost někoho legálně zabít musí vyvažovat nějaký další velký přínos. Nelze ze smrti udělat drobnost nebo přínos sám o sobě a ještě ji aktivně nabízet dalším lidem.

Což nic nemění na skutečnosti, že by o sobě měl člověk rozhodovat sám. Ne nějaká komise, která se po obědě sejde, členové si odbrknou, řeknou "Pardon." a rozhodnou ""Ty se, holenku, tady budeš ještě pěkně dlouho trápit."

Vše zakončí společným pozdravem "Vivat Mengele!"

Myslím, že autorka problematiku zjednodušuje. Ta rozhodnutí se nedělají ve vzduchoprázdnu. Většinou to je reakce na nějak neutěšenou situaci, kterou se tito nešťastní lidé rozhodnou takto řešit, protože jim to připadá jako méně špatné řešení.

Dovedu si i představit situaci kdy se ti lidé dostanou pod určitý nátlak. Podíl zlých lidí v populaci není zanedbatelný a sociální pracovníci by mohli o rodinných poměrech lecos vyprávět....

přesně tak.