Pokud tedy včera Vlastimil Tlustý hovořil o nulové variantě, byla to propagandisticko-politická nula. V reálu zaplatí naše strana. Nesmíme ovšem smlčet, že částky, které republice hrozily, byly řádově několikanásobné i ve vztahu k horní hranici konečné kompenzace. Máme tedy být jako daňoví poplatníci spokojeni s „ušetřenými“ miliardami?
Těžko. Politici jen prokazují, že jsou těmi nejhoršími hospodáři. Vše počalo za Klausových vlád, tehdejší pravice odmítala státní a polostátní banky privatizovat a naopak je nutila poskytovat úvěry polostátním podnikům. Jak to s bankami dopadlo, si všichni pamatujeme. Zemanova vláda pak vše završila politickým a ostudným „prodejem“ IPB spřátelené bance. Záruky, které stát za IPB poskytl, byly klasickým morálním hazardem, což je ekonomický termín charakterizující situaci, kdy někdo není motivován k hospodárnému jednání, ale právě k úplnému opaku. Mnoho miliard, které stát a jeho prostřednictvím každý z nás Československé obchodní bance zaplatil, je toho důkazem.
Je-li dnes Miloš Zeman spokojen s řešením pravicového ministra Tlustého, je to především proto, že nucená správa a prodej IPB byly největší ostudou jeho vlády. ČSSD se vůbec nemá ve vztahu k této kauze čím chlubit. Hned několik „nulových variant“, jež by spor mezi ČR a Nomurou srovnaly, bylo v průběhu minulých let právě vinou vlivných sociálních demokratů v čele s Bohuslavem Sobotkou zmařeno. Postavení českého státu u arbitráží se stále zhoršovalo, a proto je Tlustého „nenula“ vlastně docela slušným řešením. Nechat arbitráže dojít až k verdiktu o náhradě škody by nás přišlo určitě na víc.
Nejšťastnější z dohody musí být poslanec Sobotka. Kdybychom totiž prohráli, byl by první, kdo by politicky „zaplatil“.
