Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

Názory

Nejde jen o budoucnost Ukrajiny. Ve válce jde o zítřek nás všech

Ruská raketa zasáhla obytnou budovu v Charkově. (24. ledna 2024) foto: Profimedia.cz

Názor
V těchto dnech si připomínáme desáté výročí ruské agrese proti Ukrajině. Agrese, která se před dvěma lety rozvinula v plnohodnotnou útočnou válku. V těch posledních dvou letech nám zprávy z Ukrajiny každý den intenzivně a neúprosně připomínají tragické dopady této války.
  12:10

Cílené útoky Ruska na školy, nemocnice a další civilní infrastrukturu připravily o život nespočet nevinných civilistů a způsobily obrovské utrpení všem, kteří přežili. Dlouhodobou nenávist Kremlu vůči čemukoliv ukrajinskému, která v průběhu staletí vedla k jazykovým zákazům, hladomoru a nyní dokonce k válce, je těžké si vysvětlit.

Ukrajinci i nadále ze všech sil a důstojně vzdorují této bezprecedentní agresi. Na bojišti si počínají hrdinsky a dosahují zázraků. Zázraky ale Ukrajinci předvádí po celé zemi, každý den miliony lidí chodí do práce, aby měli dost chleba i dronů pro své obránce. Miliony Ukrajinců každý den plní své povinnosti v nemocnicích a školách, aby ti, kteří právě bojují, věděli, že je postaráno o jejich rodiny. Tisíce rukou odstraňují trosky způsobené ruskými bombami, aby civilní život mohl pokračovat co nejnormálněji i v době války.

Válka zpochybnila snad všechny stereotypy, které jsme s Ukrajinou měli spojené. Mnoho z nich záměrně šířilo a živilo Rusko, aby podkopalo postavení Ukrajiny. Tyto hlasy tvrdily, že Ukrajina je chudá a nedokáže ani spravovat vlastní území. Že to není suverénní národ a ukrajinština že ani není jazyk… Ukrajina byla po staletí otřesným způsobem decimována carským a následně sovětským útiskem. Přesto zůstává pro mnoho zemí světa kriticky důležitou z pohledu zemědělských i průmyslových dodávek. Ukrajinské vedení nesporně dokázalo sjednotit demokratický svět ve svém boji proti diktatuře.

Rusko chce překreslit mapu

Historicky byla Ukrajina vždy hrdou a neústupnou zemí milující svobodu. A vždy byla cílem Ruska. Dnes je ale zásadní rozdíl v tom, že Ukrajina není sama. Už ne. Její demokratičtí spojenci jí poskytují plnou diplomatickou, vojenskou, politickou, hospodářskou a finanční podporu.

Německo na její pomoc vyčlenilo na národní úrovni více než 28 miliard eur, nejvíc ze všech evropských zemí, a Litva poskytla více než jednu miliardu eur, což odpovídá 1,8 procentům litevského HDP (a představuje celosvětově nejvyšší podíl pomoci vůči HDP).

Evropská unie zahájila s Ukrajinou přístupová jednání a na Rusko uvalila bezprecedentní sankce. Nejrůznější uskupení od G7 přes tzv. formát Ramstein až po Radu Evropy se snaží pomocí starých i nových západních nástrojů najít co nejúčelnější a nejefektivnější způsoby, jak Ukrajině pomoci ruskou agresi přestát.

Ano, naše rozhodnutí mohla být rychlejší a naše podpora ještě větší. V sázce je budoucnost celého jednoho národa i budoucnost evropské bezpečnosti. EU a globální Západ jako celek byly nuceny revidovat a nově nastavit své zavedené postupy, a umožnit tak ještě užší spolupráci tam, kde to dříve bylo nemyslitelné. Po válce bude Evropa psát novou kapitolu dějin – kapitolu nové identity, užší integrace a širších hranic s Ukrajinou jakožto zásadním pilířem evropské bezpečnosti, růstu a prosperity.

Když nás necháte na holičkách, Rusko zničí nás, pak pobaltské státy a Polsko, burcoval Zelenskyj v Mnichově

V předvečer onoho desátého výročí si dovolme pár úvah nad nebezpečnými nástrahami, kterým se při poskytování tolik potřebné podpory Ukrajině musíme vyhnout:

Zaprvé se vyvarujme pesimismu, že Ukrajina nemůže vyhrát a její spojenci nemohou dostát svým slibům. Kremelská propaganda nás do této nebezpečné pasti postrkává nenápadně, ale systematicky. Počítá s tím, že „když ztratí naději, nakonec prohraje i válku“. To se nesmí stát. Naděje se nedá vyčíslit, je až nehmatatelná; ale zda nakonec přežije, záleží na každé zemi, na každém z nás.

Zadruhé nesmíme podlehnout zavádějícím tvrzením, že Ukrajina – včetně Krymu – je údajně „ruská“ a že spíše vystaví Evropu nežádoucím rizikům, než aby byla zdrojem míru a stability. Ano, na Ukrajině – včetně Krymu – žijí početné skupiny rusky hovořících obyvatel, ale to v žádném případě neospravedlňuje ruské počínání na Ukrajině a stejně tak by to nemělo určovat, co budeme nebo nebudeme dělat my.

Pokud jsme zajedno, že i ty nejmenší evropské státy mají nenarušitelné hranice a plnou a nezpochybnitelnou suverenitu, proč bychom to samé měli odepřít jednomu z největších evropských států?

Zatřetí se musíme vyvarovat mylné představy, že „zamrznutí“ konfliktu by pomohlo. Nepomůže. Cíle Ruska v této tragické válce jsou výrazně rozsáhlejší než jen získat nová území. Rusko chce doslova překreslit mapu Evropy a dostat se do pozice, kdy nám bude moci diktovat naše politické kroky a rozhodnutí. Kdo by měl vědět lépe než Češi, že ustoupit agresorovi nepřinese nic než jen jeho další neoprávněné požadavky? Tuto válku lze zastavit jen tím, že Rusko bude zastaveno a zatlačeno zpět do svých mezinárodně uznávaných hranic.

Začtvrté bychom neměli naletět rádoby „racionálním“ úvahám, že když Amerika nebude Ukrajině poskytovat dostatečnou pomoc, tak se nemusí nijak zvlášť snažit ani Evropa. Je naprosto nesporné, že americká pomoc je zásadní. Ale Ukrajina je bezprostředním sousedem EU a kandidátskou zemí na přístup do Unie. Proto se nás válka dotýká přímo, a když dovolíme Rusku zvítězit, dotkne se nás ještě silněji.

EU podnikla konkrétní praktické kroky k posílení výroby svého zbrojního průmyslu. Česká republika je jedním ze skvělých příkladů země, která nejen navýšila své výdaje na obranu na dvě procenta HDP, ale která rovněž rychle rozšiřuje svou zbrojní výrobu, aby navýšila dodávky pro Ukrajinu. Ano, musíme postupovat rychleji. Ale to, že nepostupujeme dost rychle, nesmí být výmluvou k tomu, abychom nedělali vůbec nic.

Myslet na to, co je v sázce

Letošní výročí možná přináší méně důvodů k optimismu než to minulé. Válka se podepisuje na každém a na všem, nejvíc ze všeho na samotných hrdinných Ukrajincích. Možná máme pocit, že nemáme tolik materiálních zdrojů ani emocionálních sil jako před rokem. To je přirozený pocit. Neměl by ale odvést naši pozornost od toho, co je v sázce.

Nejde jen o budoucnost Ukrajiny. Jde o budoucnost našich vlastních domovů, našich blízkých, naší osobní svobody říkat, myslet si a dělat, co chceme. Nečekejme a uvědomme si to dřív, než na naše hlavy začnou padat ruské bomby.

Slava Ukraini!

Andreas Künne je velvyslanec Spolkové republiky Německo v Praze, Laimonas Talat-Kelpša je velvyslanec Litevské republiky v Praze.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!