Environmentální architektura, zvaná též ekoarchitektura či zelená architektura, se vyznačuje ohleduplností k životnímu prostředí (anglicky environment). Klade zásadní důraz na úsporu energií nutných k provozu budov, ale i nutných k jejich stavbě. Využívá energie větru, země, vody a slunce. Upřednostňuje obnovitelné materiály – zejména dřevo a tradiční materiály jako kámen a hlínu, hledí na správnou orientaci vůči světovým stranám a pracuje s učením Feng-šuej.
Odvrácení od drog civilizace
Ekoarchitektura není jen o energeticky úsporných a pasivních domech, ale je alternativním postindustriálním stylem, rozumným odvrácením se od drog civilizace, od konzumu a technokracie, je návratem do lůna matky Země a k základním zdrojům zdravého způsobu života. Směr má společné teoretické kořeny s organickou architekturou F. L. Wrighta a hlouběji s antroposofií R. Steinera konce 19. století a romantickým návratem k přírodě J. W. Goetha konce 18. století. U nás můžeme za prvního teoretika architektury „návratu k přírodě“ považovat Ladislava Žáka. Ten na výzvu Karla Teigeho píše v letech 1939–41 knihu „Obytná krajina“ (vyšla 1947). Žákův plán zbourat pražská kamenná nábřeží a nahradit je přírodní pláží dodnes neztratil své poetické kouzlo. Současným zastáncem důsledné, nejen techno-, ale též humanitní ekologie řešící kulturní, sociální a psychické důsledky civilizačního tlaku je Angličan Christopher Day, autor knihy „Duch a místo“ (vyšla 2002, česky 2004), která je manifestem ekoarchitektury 21. století. Bývalí hi-tech architekti dávají dnes svůj um dílem do blobů a dílem do zelené architektury. Je to třeba Jan Kaplický a jeho dům ve Walesu (1994). Tato hi-tech „zemljanka“ je návratem inženýra k přírodě a bezprostřednímu prožívání krajiny a volného prostoru. Nádherným příkladem architektury navazující na místní kulturu a technologii je dřevěná knihovna Jean-Marie Tjibaou Cultural Center na ostrově Nová Kaledonie (1998) od Renza Piana, autora pařížského Centre Pompidou. V Čechách je ekoarchitektura dnes ještě vázána technickým pohledem na věc, upřednostňujícím úspory energie před skutečnou úlevou a osvobozujícím návratem k přírodě. Není možno přehlédnout dvě velmi známé a zdařilé realizace, obě oceněné cenou Grand Prix Obce architektů. Je to „dům v slaměném kožichu“ u Mladé Boleslavi od ateliéru SEA Architekti (2003) a Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce. Ten je vstupní bránou do mezinárodně významného mokřadu CHKO Litovelské Pomoraví, navrženého ateliérem Projektil architekti (2005) jako terénní vlna vybavená solárními kolektory a rekuperací vzduchu. Zemi zdar!
O autorovi| Tomáš Vích, ENVIRONMENTÁLNÍ ARCHITEKTURA
