V minulých dílech seriálu jsme si představili různá architektonická učiliště v českých zemích, která měla či později získala vysokoškolský status. To byly české a německé techniky v Praze a Brně, dále Akademie výtvarných umění a Umprum v Praze. To však nebylo vše: projektovat mohli také absolventi vyšších průmyslových škol stavebních, pokud složili stavitelské zkoušky.
Těchto učilišť bylo na našem území hned několik a měla velmi vysokou úroveň. Část absolventů pak pokračovala ve studiu na vysokých školách, ale část – po nutné minimálně dvouleté praxi ve stavební kanceláři a složení výše zmíněných zkoušek – se rozhodla nepokračovat a otevřít si vlastní projekční studio.
Stavební průmyslovky se nacházely v Praze, Plzni, Liberci, Jaroměři nebo Brně. Pražská škola sídlila v ulici Karoliny Světlé na Starém Městě, později se přestěhovala do Zborovské na Smíchově. Ředitelem byl absolvent vídeňské umělecké akademie Antonín Bráf a mezi pedagogy najdeme známá jména jako František Sander, autor mnoha vodních děl na Vltavě a Labi, Antonín Engel, projektant Nových Dejvic, kterého jsme již poznali z jeho pozdějšího působení na pražské technice, či Oldřich Starý, konstruktivistický architekt a teoretik, jenž po druhé světové válce přednášel dějiny architektury i na pražské technice.
Studenti u nás...
Mezi významné absolventy této školy, kteří v dalším studiu už nepokračovali, patří např. secesní a kubističtí architekti Emil Králíček, Josef Kovařovič nebo Bohuslav Homoláč. Nemít vysokoškolský titul nebyl žádný velký handicap, ten mimochodem neměly ani světové hvězdy architektury jako Frank Lloyd Wright, vyučený hodinář Le Corbusier anebo – abychom nechodili tak daleko – také geniální Slovák Dušan Jurkovič.
Možná překvapí, že malý zájem byl o Paříž, to ale bylo dáno konzervativní francouzskou architekturou. V Paříži usazený Švýcar Le Corbusier byl výjimkou.
V plzeňské průmyslovce hrál až do svého odchodu do Prahy významnou roli profesor Viktorin Šulc, projektant pražského gymnázia Na Zatlance na Smíchově nebo keramické průmyslovky na Královských Vinohradech. V Liberci zase dominovala mezi pedagogy dvojice profesorů Max Kühn a Heinrich Fanta, autoři mnoha významných budov na Liberecku a také půvabné secesní kaple U Obrázku na okraji severočeské metropole, na brněnské stavební průmyslové škole mezi pedagogy patřil např. autor řady historizujících staveb Germano Wanderley.
Tímto učilištěm prošli mnozí architekti, kteří pak pokračovali ve studiu u profesorů Otto Wagnera nebo Friedricha Ohmanna na vídeňské umělecké akademii: Josef Hoffmann, Hubert Gessner, Leopold Bauer nebo Ernst Wiesner, studoval tu také Adolf Loos. Za druhé světové války, kdy byly vysoké školy uzavřeny, sehrála významnou roli Baťova škola umění ve Zlíně, budovaná podle principů německého Bauhausu. Přednášeli na ní třeba Bohuslav Fuchs nebo Jan Vaněk.
 |
... studenti za hranicemi...
Mnoho českých zájemců ovšem dalo přednost zahraničním učilištím. K těm nejprestižnějším patřila vídeňská umělecká akademie, kde studovali ti nejtalentovanější: Josefem Mockerem, Josefem Zítkem a Antonínem Barvitiem počínaje a Janem Kotěrou, Bohumilem Hübschmannem, Pavlem Janákem, Františkem Roithem a Josefem Chocholem konče.
K oblíbeným učilištím patřila i vídeňská technika nebo Uměleckoprůmyslová škola, obdivovatelé Adolfa Loose zase dávali přednost jeho soukromým kurzům. Po rozpadu Rakousko-Uherska ale zájem o Vídeň upadl.
Češi i čeští Němci se školili také v Německu – Berlíně, Mnichově, Drážďanech či tehdy pruské Vratislavi, pár jich vychodilo i švýcarskou polytechniku v Curychu. Mezi avantgardisty 20. a 30. let se těšila velké popularitě německá škola Bauhaus v Desavě, jíž absolvovalo asi pět českých architektů.
Možná překvapí, že celkem malý zájem byl o Paříž, to ale bylo dáno tím, že francouzská architektura byla velmi konzervativní. Výjimkou byl v meziválečné éře v Paříži usazený Švýcar Le Corbusier, jehož soukromým ateliérem prošlo několik Čechů.
... a studenti dnes
Dnes mohou naši studenti navštěvovat školy, kde si zamanou, pokud se na ně díky svému talentu ovšem dostanou. Nabídka domácích učilišť se navíc značně rozšířila, ač po válce zanikly německé techniky v Praze a Brně. Po roce 1989 se obor architektura otevřel i studentům na stavebních fakultách technik v Praze, Brně a Ostravě, v rámci Technické univerzity Liberec vznikla nová Fakulta umění a architektury. A máme tu i první soukromou školu v Praze – ARCHIP.
Tato učiliště a další školy v zahraničí absolvují ročně stovky uchazečů. Srovnáme-li to se situací za první republiky, kdy jich byly jen desítky, je to velký nárůst. Zda bude pro všechny dost práce, je jiná otázka. A zda vrátí českou architekturu opět na piedestal, kde byla naposledy ve 30. letech minulého století, se dozvíme až po čase.
