S pianistou Janem Bartošem o jeho novém albu, v němž vedle sebe stojí Smetana a Kabeláč, o postoji k moderní vážné hudbě, šancích nových autorů i o snobismu.
Lidovky.cz: Proč jsou klavíristé považováni za intelektuály a přemýšlivé hudebníky, zatímco třeba tenoristy provází opačná pověst?
Prý je to tím, že tenoristi mívají větší tlak v hlavě...
Lidovky.cz: Raději k vašemu novému albu. Bedřich Smetana a Miloslav Kabeláč, to na první pohled vypadá jako hodně neorganicky vytvořená dvojice. Kde vidíte styčné plochy těchto autorů?
Paralel vnímám více. Jejich hudba má několik společných rysů – silný humanistický náboj a naléhavost. Většina jejich děl je spojena s nějakým apelem a morálním poselstvím, není to žádné l’art pour l’art, umění pro umění. Další polohou je autentické vlastenectví i vztah k národní mytologii. Ani jeden se nevyhýbal patosu a hluboké vážnosti, ale nikdy se nepohybují v oblasti kýče.
Klavírní hudba obou tvůrců stojí ve stínu jejich symfonické tvorby. Své největší klavírní cykly tvořili, když pracovali na ikonických skladbách, Smetana na Mé vlasti a Kabeláč na Mysteriu času. Když každoročně zněla Má vlast v rádiu, Kabeláč svou manželku Bertu Rixovou žádal, aby jej zavolala, až se bude hrát Tábor. Kabeláč si pak sedl a mlčky fascinovaně poslouchal. Když si pustíte Tábor, s nadsázkou můžete říct, že na začátku nepoznáte, jestli posloucháte Smetanu, či Kabeláče. Přijde mi, že hudebně i myšlenkově Kabeláč na Smetanu navazuje. Ale to samozřejmě i na Janáčka a Suka.
