Vyspělá společnost si může dovolit leccos, co ještě nemá, případně to, co kdysi pozbyla. Třeba postavu básníka. Protože devadesátá léta minulého století byla velmi pragmatickou dobou – a taky svobodnou –, tak nikdo nemohl nikoho nutit, aby uznával nějakého básníka, když ten prodával zanedbatelný počet knížek.
Neviditelná ruka trhu sahala po básnických sbírkách viditelně málo. Naštěstí se z undergroundu vynořil J. H. Krchovský (1960) a výbory jeho samizdatových sbírek se staly velmi žádaným zbožím. A tak se mohla nejen literatura, ale přímo poezie též začít posuzovat počtem prodaných výtisků.
