Lidovky.cz: Jak se vlastně koukáte za všechny ty roky na jednotlivé ministry a ministerské předsedy? Jaké to je, dělat jim poradce?
Já jsem oficiálně členem sboru externích poradců premiéra, pracujeme v týmu nad agendami, co průběžně přicházejí, a s premiérem hovoříme zhruba jednou za čtvrt roku o větších koncepčních tématech. Tedy denně mu do ouška nešpitám. Ale ekonomicko-politickou situaci bedlivě sleduji už třetí dekádu: jako doktorand holobrádek jsem byl už v devadesátkách ekonomickým poradcem ministra školství a pak financí Ivana Pilipa. A situace je dnes v něčem podobná: politici sednou na koně – státní aparát –, který je moc neposlouchá. Dnes možná více než tehdy.
Lidovky.cz: Není to alibismus? Takto bychom mohli omlouvat každé selhání každé vlády…
Ano, někteří z nich moc neumí řídit a sedlat. Ale je to prostě těžké: náš státní aparát reformy moc dělat neumí a systémovým změnám klade velký odpor. Ať mu zadáte hloupost, nebo dobrou věc, většinou se vám vrátí milion argumentů, „proč to nejde“. Anebo prostě klade obyčejný pasivní odpor. Za čtyři roky toho pak moc nezměníte. Ne, já bych nechtěl být ministrem ani za nic. Málokdo si dovede představit, jak bezmocný může ministr v této zemi být.