Tohle je ženský text. Tato věta stojí na začátku Přízraku v hrdle irské autorky Doireann Ní Ghríofy. „Tohle je ženský text,“ opakuje se několikrát v knize a stojí to i na samém konci. Co to vlastně znamená? Dodává si tady spisovatelka odvahy? Něco ve smyslu sportovního: „Pojď… musíš… to dáš!“ Nebo se snaží někoho zahnat? A co přesně znamená „ženský text“?
Že ho napsala žena, nebo že je určen ženám? A jak bychom potom označili text psaný mužem určený ženám? Především je tu ale jedna kardinální jazyková zrada: větu „Tohle je ženský text“ dokáže úplně snadno napsat i jakýkoli chlap, takže nic nevypovídá, nic nezaručuje, zvlášť pokud se pohybujeme ve fikčním světě.
Přízrak v hrdle byl vyhlášen irskou Knihou roku 2020, avšak toto celkové ocenění získal až poté, co zvítězil v dílčí kategorii non-fiction. Stejně tak v rámci skotské James Tait Black Prize byl oceněn jakožto biografie. Takže je otázka, zda ho můžeme brát jako román, či nikoli. Jedná se prostě o směs autobiografického psaní. Doireann Ní Ghríofa (1981) je neustále na mateřské – kojí, rodí či je těhotná – a do toho si překládá irsky psanou báseň z 18. století, s jejíž autorkou se cítí na dálku spřízněna.
