Nevím, jak jiným, ale mně osobně je velikou útěchou v tomto životě občasné nahlížení do starozákonní knihy Kazatel. Není nic jednoduchého být pořád doslova zahlcován zprávami, v nichž se to jen hemží různými hrozivými zvěstmi nejen o současném, ale i budoucím dění. Tolik nevídaně zlého již nyní, ještě horší ve výhledu.
A pak hle, tato „velepíseň pomíjivosti“, která všemu tomu šílení ulomí hrot už jen tím, že prakticky na každém svém řádku útěšně připomíná – to vše už tu bylo, nic nového pod sluncem, a jinými slovy i to, že každé vášnivé vzepětí, jež nás dnes tolik zbavuje rozumu či ještě hůře i vnitřního klidu, nakonec vychladne, nic nakonec není tak horké, jak to na první pohled vypadá…
„Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového.“ Ano, možná jen toto konstatování by někdy mohlo stačit, aby se člověku vrátil mír a především nadhled, pod jehož zorným úhlem se zastydí za své třeštění, pochyby a úzkosti.
