Kniha zevrubně líčí, jak se u nás rodila a postupně rozvíjela kultura „Fanoušků“: v tisku se toto slovo prvně objevilo někdy kolem roku 1922 a již v polovině 20. let tak zevšeobecnělo, že se pak už nadále psalo o „fanoušcích“.
Pro bezpočet lidí se fotbalové přívrženectví stalo smyslem života rytmizovaného zápasy oblíbeného klubu, a dokonce formou seberealizace. K horlivým fanouškům patřili i umělci a intelektuálové, kteří v kopané údajně „hledali kompenzaci své duševně náročné činnosti“: třeba skladatel Vítězslav Novák, houslový virtuos Rafael Kubelík nebo historik Josef Pekař.
Autor tvrdí, že tradiční anglický fotbal byl sociálně poměrně otevřený a jeho dějiště často „splývalo s veřejným prostorem“, zato jeho moderní verzi hráli na jasně vymezených hřištích public schools synové z majetných vyšších vrstev. To také ovlivnilo počátky fotbalu u nás: o jeho šíření se zasazovali hlavně anglofilové z aristokratických kruhů.
