Takže tu máme konečně první český román o holocaustu… tedy v tomto roce. A to v době, kdy jsou knihkupectví přímo napěchovaná románovými oběťmi skutečnosti, že autoři chtějí vyprávět příběhy z pohnuté doby. Mezi těmito oběťmi je ale minimum přeživších: románů podstatných z hlediska literární historie.
Nezdá se být tak nic marnějšího a zbytečnějšího než přidávat na tuhle bezvládně ležící hromadu knižních svazků další. Přesto nakladatelství Akropolis vydalo rozsáhlý román Nepatrná ztráta osamělosti, jehož autorem je debutující Eli Beneš (1976).
Je totiž otázka, zda se můžeme o druhé světové válce a šířeji o 20. století ještě dozvědět něco nového. S tím se pojí další otázka, totiž zda generace, která válku nezažila, může nabídnout umělecký pohled, jenž bude nějak revoluční a přínosný. A zda to vše dohromady není pouze z nouze ctnost, jelikož to jediné jiné, co dnešní tvůrci mohou přinést, je kompoziční či stylistická extravagance.
