Lidovky.cz: Život sólového hudebníka si lidé představují romanticky. Ve vašem loňském programu jsem našel týden, kdy jste hrál v Nejdku, další koncert byl v prestižní Tonhalle v Curychu a následovaly Benátky nad Jizerou. Je to romantické?
Ano, ano! Hráli jsme v Nejdku s cellistou Václavem Petrem a pak jsem odlétal do Švýcarska. A ano, cestování může být romantické. I do Benátek nad Jizerou. Myslím, že člověk by měl hrát stejně v Benátkách nad Jizerou jako v Curychu. Naopak – někdy je to v menších místech osobnější a je cítit zájem posluchačů. Což neříkám, že by třeba v Curychu nebylo.
Lidovky.cz: Je rozdíl v publiku menších měst oproti velkým slavným sálům?
Tam je víc posluchačů a atmosféra je taky jiná – i kdyby tam seděli lidé stejného ražení. Pocitově je to těžké srovnávat, ale vždycky je důležité, když jsou v publiku lidé, na kterých je vidět, že poslouchají se zájmem. To jde většinou poznat během prvních momentů, když člověk začne hrát. Buď se to líbí, nebo se to nelíbí, tak je to vždy.
Ale když je opravdu takové to ticho, že člověk slyší spadnout i špendlík, je to hezký pocit… A pak je rozhodně jedno, jestli tam těch lidí je patnáct set, nebo padesát. Samozřejmě nejhůř se hraje, když je ve velkém sále téměř prázdno, ale ani v tomto případě se člověk nesmí nechat odradit.
Lidovky.cz: Myslíte si, že je lepší publikum vycepované, které už třeba ví, že se mezi větami nemá tleskat?
