Těžko totiž mluvit o odcházení latourovského světa, protože ten se teprve začínal vytvářet, vlastně se neustále vytvářel zas a znovu, a jeho principy, existuje-li něco takového, také konečně začínaly být součástí širšího společenského povědomí, jež obvykle zaručuje, že se na někoho hned tak nezapomene.
S Brunem Latourem je hned několikerá potíž. Nikdo přesně neví, jak ho pojmenovat, zda jako sociologa, sociálního vědce, filozofa vědy, antropologa, či v posledních letech i umělce, protože byl přesvědčen, že umění umožňuje aktivovat představivost, která nám v moderním poznávání chybí.
Latourova nezařaditelnost byla mnohokrát vysmívaná řadou odpůrců, kteří myslitele zařazovali do proudu poststrukturalistického myšlení, vyznačujícího se podle kritiků všeobecným komentářem ke všemu, obvykle bez skutečné odborné, vědecké znalosti věci. Do všeho mluví, a ničemu nerozumí, přičemž překrucují věci, jako do dělali Deleuze, Derrida, Foucault a další.
