Porota se shodla na autorčině „odvaze a klinické ostrosti, s níž odhaluje kořeny, odcizení a kolektivní bloky v osobní paměti“. To zní trochu neurčitě, ale naštěstí je tu možnost čtenářské konkretizace.
Ernauxová má v češtině tři tituly: novely Místo a Obyčejná žena (vydané v jednom svazku v pětadevadesátém roce) a memoáry Roky, publikované v brněnském Hostu před několika týdny. Zatímco novely vznikaly v osmdesátých letech (1983 a 1988), román je o nějakých dvacet let mladší (originál vyšel u Gallimarda v roce 2008). Ale jsou to spojité nádoby: v Obyčejné ženě totiž píše autorka o své matce, v Místu pak o svém otci, jakkoli skrze něj portrétuje i širší kruhy francouzské střední třídy, hlavně té nižší – její hmotné strádání i toužebné pošilhávání po vyšších patrech, po úspěchu a uznání.
Kdo dál?
S Nobelovkou za literaturu je to každý rok úplně stejně. Pár týdnů před říjnovým verdiktem padají nejrůznější sázky, tipuje se a hádá ostošest, kdo to dostane tentokrát, kdo nabere globální slávu a připíše si na účet sumu, co mu postačí k pohodlnému žití minimálně nadosmrti. Jestli v tom rozhodnutí bude víc ideologie, nebo literatury. Jestli pojede šestičlenná komise ve Stockholmu spíš hlavním proudem, anebo po periferii. Jestli si dá za cíl totálně překvapit, nebo splyne s očekáváním.
A taky, jestli o laureátovi bude v češtině aspoň minimální pojem. To rozhodně neplatilo o Abdulrazakovi Gurnahovi, který vyhrál loni a z hlediska češtiny je pořád velká neznámá. Jak to? Neměla by ta cena, údajně nejdůležitější a nejvlivnější literární ocenění na světě, motivovat, okamžitě ponoukat k překladu laureáta do desítek a desítek dalších jazyků? Povedlo by se víc, kdyby měl vyznamenaný vyšší literární váhu?
Letošní soupis těch, co padali podle sázkařů a tipařů v potaz, stojí za zmínku. Je totiž víc než solidní. Vítězila jasně literatura. Na prvním místě Salman Rushdie, a jistě nejen proto, že ho letos v půli srpna nějaký magor v New Yorku pobodal, aby potěšil svého brouka v hlavě.
Rushdie je každopádně velký spisovatel, ale jím to nekončí. V soupisu následovali Michel Houellebecq, Cormac McCarthy, Anne Carsonová, Jon Fosse, Haruki Murakami, Lászlo Krasznahorkai, Chimamanda Ngozi Adichieová, Claudio Magris, Don DeLillo, Dubravka Ugrešičová nebo Serhij Žadan. V tomhle má tak malý jazyk, jako je čeština, nesmírnou výhodu: abychom tady neztráceli potřebné kontexty, je třeba překládat. Všichni jmenovaní znějí česky už nějaký ten pátek mocným hlasem, a skvěle.
Jiná věc je, jestli je z českých spisovatelů někdo tak vysoko, aby o něj stockholmská komise zavadila. V tom zmíněném soupisu má své místo taky Milan Kundera, jenže ten svou poslední prózu Slavnost bezvýznamnosti, jakkoli výbornou, vydal už před osmi lety. A s ohledem na mistrových letošních třiadevadesát těžko čekat pokračování. Kdo dál? Jiří Kratochvil, Patrik Ouředník, Jáchym Topol? Nebo Alena Mornštajnová, Bianca Bellová?
To spíš Kateřina Tučková, která má díky překladům do angličtiny pod hlavičkou Amazonu našlápnuto k vyloženě světovému úspěchu. Tady nechybí ani kvalita literární, ani jisté angažmá – samozřejmě ve prospěch utlačovaných: jednou těch, co vidí za obzor všedního dne, podruhé těch, co byli v nesprávný čas na nesprávném místě.
Syntéza v letech
Ale zpátky k letošní laureátce: Annie Ernauxová se narodila dva měsíce po pádu Francie. Její rodina patřila k typické „working class“. Ernauxová vystudovala literaturu a pracovala jako učitelka. Prvotinu vydala ve čtyřiasedmdesátém roce, o dekádu později získala prestižní Renaudotovu cenu. Ve svém díle je převážně autobiografická, beletrii mísí s esejistikou a sociologií; podobně jako třeba aktuální hvězda literární Francie Édouard Louis.
Napsala knihy o svých rodičích, o svém dětství a dospívání, o svém manželství i mileneckém vztahu – ale taky o rubu vlastního života, o nemocích, o smrti blízkých, o potratu. Románové Roky jsou nejspíš její opus magnum, syntéza její dosavadní literární práce. Kolektivní se tu mísí s individuálním, vývojové proměny dějin Francie se střídají s osobní bilancí života jedné ženy. Navenek sice kaleidoskop, v jádru ale klidné, útěšné čtení. Ne že by tu chyběla kritika překotné postmoderny – jen z ní vyprchala agresivita a přibyl nadhled, smíření. Tahle nobelistka se do dnešní rozbouřené doby nakonec skvěle hodí…
