Hlavenková samozřejmě žádná „ortodoxní jazzmanka“ není už dlouhá léta, taková byla skutečně hlavně ve svých začátcích. K alternativním formám popu se dostala v projektech Eternal Seekers a Baromantika, kde byla v podstatě rovnocennou, byť možná poněkud nedoceněnou nejbližší hudební partnerkou Lenky Dusilové, a samozřejmě také ve svých vedlejších projektech, jako je filmová hudba. Připomeňme, že například složila soundtrack k letošnímu filmovému hitu Zátopek, který je také k dispozici jako samostatná nahrávka na hudebních nosičích.
Jistou symboliku má i Hlavenkové přechod k novému vydavateli. Zatímco až do minulého alba Sně má její sólové nahrávky v katalogu label Animal Music, zaměřený primárně na domácí jazzovou scénu (byť rok od roku svůj záběr stále více rozšiřuje), album Žijutě vyšlo u Minority Records. Značky, která sice dala některým minulým albům Beaty Hlavenkové vinylovou podobu, ale až nyní (resp. od soundtracku Zátopek) je v tomto vydavatelství angažována naplno. A Minority Records se zaměřují na hudbu alternativní, zvukově hledačskou, s velkým podílem elektroniky, ale například i na některé formy indie popu. A právě tam se nyní musí Hlavenková cítit jako doma.
Jemné dotyky jazzu
Jestliže bylo řečeno, že Hlavenková opustila svět jazzu „až na pár drobných detailů“, zmiňme je. Tím prvním, naprosto nepřeslechnutelným, je trubka vlastně hlavního instrumentalisty alba Oskara Töröka. Ať už hraje se zcela čistým průzračným zvukem nástroje, nebo se ve zkreslené podobě stává součástí hudebních ploch, vždy je z něj cítit i přes pečlivou melodickou výstavbu improvizovaná podstata. Není důležité, zda Török při nahrávání improvizoval doopravdy, nebo svoje party vypiloval, ale díky svému přesnému cítění dokázal zachytit okamžik, moment, náladu.
Jeho hra je – samozřejmě kromě zpěvu protagonistky a hostů – také jaksi „nejlidštějším“ prvkem alba, které jinak staví převážně na tak či onak elektronicky vzniklých nebo alespoň zprocesovaných zvucích. Török je ostatně významnou posilou i Hlavenkové koncertní Kapely snů, vzniklé už po minulém albu.
Když je řeč o kontaktech Žijutě s jazzem, je třeba také zmínit saxofonové sólo Riche Perryho v jinak víceméně indiepopové, textově dosti depresivní písni Zahrada. Američan Perry byl mimochodem spoluhráčem Hlavenkové už na jejím sólovém debutu Joy For Joel (2009).
A jazz na Žijutě potřetí: píseň Bosá, jedna ze dvou zpívaných ve slovenštině, má velmi silné doteky jazzrockové fusion sedmdesátých let, posluchače nemohou nenapadnout jména jako třeba Flora Purim.
Zvukové črty
V kreditech u jednotlivých písní se za jmény hudebníků velmi často kromě akustických i elektronických nástrojů objevuje sousloví „sound design“. A to je klíčem k celému albu, jehož většina se nese v duchu hudebních impresí, často nástrojově velmi nekonkrétních, a jakýchsi letmo, avšak nikoli ledabyle nahozených zvukových črt. Na sound designu je ostatně postavena třeba i závěrečná píseň Píšu Ti, duet s Davidem Stypkou (byl použit zpěvákův záznam z demonahrávky).
Ke zvukové bohatosti Hlavenkové, obsluhující klávesové nástroje všeho druhu, dále přispívají tradičně kytarista Patrick Karpentski, basisté Miloš Klápště a Tomáš Liška, houslistka Gabriela Vermelho či bubeníci Adam Koller a Tomáš Neuwerth. Hlasovými party přispěli Oto Klempíř či Thom Artway.
Odložený křest alba Žijutě je nyní naplánován na 2. února příštího roku, shodou okolností den narozenin Beaty Hlavenkové, do pražského Divadla Archa.
