Středa 29. května 2024, svátek má Maxmilián, Maxim
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Kultura

V blues je stále co nacházet. Písničkář Eric Bibb to dokazuje novým albem

Křížitel stylů. Novinka Ridin’ je jakousi syntézou tras, po nichž se Eric Bibb léta pohybuje. foto: Michael Wall

Z několika vystoupení na českých festivalech i u nás dobře známý bluesový písničkář Eric Bibb právě vydává nové album Ridin’. Jak je u něj zvykem, z různých úhlů na něm nahlíží afroamerickou hudební tradici. A přidává navrch řadu skvělých hostů.
  5:00

Hudební kořeny Erika Bibba jsou hluboké. Jeho otcem byl Leon Bibb, zpěvák a muzikálový herec, známá osobnost v době tzv. folkového revivalu na začátku 60. let v newyorské čtvrti Greenwich Village. Když Eric vyrůstal, pravidelnými hosty v jejich domově byly takové hvězdy jako Pete Seeger nebo Bob Dylan. Erikovým strýcem byl jazzový pianista John Lewis, lídr progresivního a mimořádně vlivného Modern Jazz Quartetu, a kmotrem zpěvák a aktivista Paul Robeson.

Celý tento vklad dnes jedenasedmdesátiletý Eric Bibb dlouhodobě zúročuje v zásadě ve třech liniích své tvorby. Tou první je revival akustického meziválečného blues, jehož herní styly ovládá jako málokdo a patří k těm umělcům, kteří v 90. letech znovuuvedli tento žánr do povědomí nové generace posluchačů – jako třeba Keb’ Mo’, Corey Harris nebo Alvin Youngblood Hart.

Druhý směr Bibbovy tvorby je hudebně univerzálnější, nechává na sebe působit i další žánry, od elektrického blues, gospelu, rocku, folku až po pop, a v této písničkářské tvorbě zpravidla po textové stránce pokračuje v tradici svého otce a jeho přátel, vyslovuje se tedy k současnému dění, a to zpravidla z pozice bojovníka za občanská práva a proti jakýmkoli formám útlaku, najmě rasového.

Třetí, neméně zajímavou linií Bibbovy tvorby pak jsou spolupráce s dalšími hudebními tvůrci na často tematických projektech, jež mnohdy mívají zajímavý rozměr křížení stylů. Asi nejznámější kooperací v tomto smyslu byla Bibbova dvojice se slavným malijským zpěvákem a kytaristou Habibem Koitém. V roce 2012 spolu natočili krásné album Brothers in Bamako a v rámci turné zahráli i na našich festivalech Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou a Blues Alive v Šumperku.

Modernizace boogie

Tak rozsáhlé představení interpreta má smysl proto, že novinka Ridin’ je vlastně jakousi syntézou všech tří zmíněných tras, po nichž se Eric Bibb léta pohybuje. Celá deska je obsahově autorem traktována jako protirasistická, byť rozhodně nejde o monotematický celek, například zlidovělá 500 Miles (u našich táboráků známá z verze Waldemara Matušky jako Tisíc mil) má spíš tulácký než rasový text. Nicméně hned úvodní song alba a jeho první singl Family s odpovídajícím klipem říká, pravda, trochu plakátově, že jsme všichni jedna rodina, ať už v užším, tak obecně lidském slova smyslu.

ERIC BIBB: RIDIN’

vyd. Stony Plain 2023

Píseň je ovšem skvělým, hudebně typicky bibbovským crossoverem stylů, kdy základ udává perkusivní de facto funky rytmus, nad nímž „jede“ neúnavný groove Bibbovo banjo, hrané v černošské tradici, značně vzdálené nejrozšířenějšímu, od podstaty bělošskému bluegrassovému principu, a mohutnost tomuto vlastně střídmému soundu dodávají vysloveně gospelové sbory.

Podobným způsobem je vystavěna i titulní píseň Ridin’. Základ tvoří neodbytná figura, odkazující k „nekonečnému boogie“ Johna Lee Hookera, i rytmus připomíná jeho dupání, celkové zvukové prostředí je ale výrazně moderní, zprocesované aktuálními nahrávacími technikami. První zajímaví hosté přicházejí v písni Blues Funky Like Dat. Jsou jimi dva zpěváci a instrumentalisté ze zcela opačných generačních poloh časové úsečky vývoje countrybluesového revivalu: na jedné straně jeho „kmotr“, osmdesátiletý Taj Mahal, na straně druhé mladý exponent této hudby, sedmadvacetiletý stále proslulejší Jontavious Willis.

Nechybí ani Afrika

Aby Bibb vyhověl své pozici křížitele stylů, do písně The Ballad of John Howard Griffin si pozval Russella Malonea, jazzového kytaristu, jehož asi nejvíce známe coby dlouholetého člena doprovodné kapely Diany Krallové. V této písni však vysloveně odhaluje svoje bluesové ledví, zatímco v songu Hold The Line hraje výrazně moderněji a baladu s minimálními bluesovými odrazy prokresluje až popovými linkami.

Kytarista Amar Sundy je sice původem Tuarég z Alžírska, odmalička ale žije ve Francii a v Americe a jeho příspěvek na albu v písni I Got My Own spíš upomíná na jednu z největších hvězd texaského elektrického blues Alberta Collinse než na africké kořeny.

A v písni Free se po dekádě dostává ke slovu i Habib Koité. Další zábavný bibbovský crossover začíná jako běžná popová písnička, než nastane zlom, do něhož bez přípravy „africky“ vstoupí Koité, rozezní se tradiční nástroj kora a po připojení gospelového sboru jsme svědky neodolatelné pointy, která nám jasně odpoví na otázku, odkud že se to americké blues vlastně vzalo.

Snad s výjimkou zbytné a poněkud banální instrumentální mezihry Onwards a dohry Church Bells má každá z písní alba své místo, každá zní v podstatě úplně jinak, a přitom tvoří jasný celek, který je výpovědí o tom, že na poli afroamerické kořenné hudby je stále co a o čem hrát. Zásadním předpokladem je ovšem talent a odvaha tvůrce. Nic z toho ani po tak dlouhé kariéře Eriku Bibbovi rozhodně nechybí.

Autor: