Mix Proč jsme se nepotkali zaživa zavěsil na internet, kde je bezplatně ke stažení. Stal se nejúspěšnějším titulem weblabelu Signals From Arkaim, stahují si ho i mnozí zájemci ze zahraničí. Po loňském mixu z nevydané hudby skladatele Zdeňka Lišky se Tarnovski znovu trefil do zájmu o naše starší soundtracky.
LN Co vás tak zaujalo na brněnských televizních inscenacích s hudbou Pavla Blatného či Jiřího Bulise, že jste se jim po letech začal věnovat?
Myslím, že jsem podvědomě chtěl zpětně prozkoumat, v čem vlastně žili moji rodiče a v čem jsem vyrůstal. Bral jsem brněnské (ale i ostravské) televizní hry zpočátku jako takové legrační dokumenty doby. Z některých her si vůbec nevybavuji děj, ale vidím chemlonový koberec v obýváku, úsměv Zdeňka Junáka nebo tvar koše na ulici. Dnes můžu svou zkušenost s brněnskými filmy přirovnat snad jen k pomyslnému vstupu do paralelní dimenze. Je to podivný svět, kde Josef Karlík je mým Dennisem Hopperem, Vladimír Kratina mou Julee Cruise a režisér Vojtěch Štursa mým Davidem Lynchem.
LN Ty televizní hry vznikaly v letech vašeho dětství a dospívání. Spojujete si je s těmi roky?
Určitě. Ale všechno je to poměrně daleko, v mlze. V těch rozostřených vzpomínkách převládají tíživé pocity, bezvýchodnost, neklid, smutek. Když ty patosem natlakované filmy vidím dnes, má to na mě určitý terapeutický účinek. Na rozdíl od dětství se tomu už dokážu zasmát.
LN Které inscenace jste si zapamatoval dodnes?
Konkrétněji jen pohádky. Třeba Rozsudky soudce Ooky a herce s japonskými parukami a šikmýma očima. A stejně výrazně se mi do paměti zapsala halucinogenní hudba k nedělním rozhlasovým pohádkám. Smyčce, klarinet, hoboj. Čistá melancholie. Ve vzduchu politura na nábytek, na stole kafe a ořechová bábovka. Moc rád bych někdy v budoucnu udělal mixtape právě z hudby k pohádkám ze 70. a 80. let.
LN Když jste sestavoval svůj mix, podle čeho jste vybíral?
Nejdříve jsem shlédl poměrně dost filmů, kolem stovky. Postupně jsem zjišťoval, žemě nejvíc přitahují soundtracky k detektivkám a psychologickým dramatům. Zejména z druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Co se mi zalíbilo, to jsem si nasamploval. Protože jsem samozřejmě v některých místech nemohl odseparovat hudbu od dialogů a ruchové stopy, začal mi z těch útržků pod rukama růst úplně nový příběh. Ten už jsem pak jen lehce korigoval a usměrňoval.
LN Musel jste strávit s „brněnskou televizní poetikou“ dost času. Co jste o ní vyzkoumal?
Ujistil jsem se v tom, že mám moc rád chyby a nedokonalosti. U formálně vypulírovaných filmů se často nudím. To se mi u brněnských inscenací nestává. Pořád se tam něco děje, jak by řekl pan Donutil. Běžně se ve výsledné podobě snímků nechávaly přeřeky, rozpohybované kulisy, oslňující odlesky od obrouček brýlí, bimbající mikrofony. Některé hry připomínají spíše film o filmu. Vidíte tam stíny lidí ze štábu, občas i nějakou zapomenutou končetinu.
LN Kontaktoval jste při své práci někoho z původních autorů?
Ne. Kdybych připravoval klasickou kompilaci, tak bych se samozřejmě obrátil na brněnské studio a zajímal by mě i pohled autorů. Ale mixtape je už ze své podstaty předevšímosobní příběh. Musíte si sám vybrat skladby, sám si to smíchat, udělat obal. To jsou přece nepsaná pravidla.
LN V zahraničí se mluví o hypnagogickém umění, rozpomínání na média našeho dětství. Cítíte souvislost?
Nějaká tu patrně bude. Mám několik oblíbených blogů, kde nacházím třeba zapomenutou litevskou hudbu pro děti. Lidi z různých koutů světa to komentují a sdílejí. Něčím jim to evokuje jejich minulost. Tu prožitou i tu snovou.
LN Zacházíte s hudbou druhých, což dnes už není tak výjimečné, ale přesto - co copyright? Zavěsil jste svůj mix k volnému stažení pod licenci Creative Commons. Nejednáte anonymně, připojil jste dobrou dokumentaci. Což je edičně velmi kultivované, nicméně pořád pirátství.
Podle současného autorského zákona budu nejspíš zločinec, že? Alespoň tedy nevím, že by rekontextualizace nebo forma mixtapeu byla polehčující okolnost. Ale jsem optimista. V dohledné době musí nějaká změna přijít. Autorské právo ve stávající podobě je anachronismus. Pro nastupující generaci, která se od dětství pohybuje v kyberprostoru, ve sdíleném prostředí, naprosto nepochopitelný. Hranice mezi tvůrcem a uživatelem je dnes leckdy už nepostřehnutelná. A přitom ochrana práv na užívání děl je téměř nulová. Pozornost je věnována jen autorům a jejich zástupcům.
