Na první pohled to může působit podivně, snad až nedůvěryhodně, když tak silná skladatelská a textařská osobnost, jeden z nejvýraznějších písničkářů v rockových dějinách, sáhne k převzatým písním. Ale nemylme se, není to v jeho případě poprvé a hlavně není – ani ve své první lize tvůrců – zdaleka jediným případem, kdy se autorsky tvůrčí umělec rozhodl představit pouze jako interpret.
Jen pro připomínku několik drobných příkladů. Dylanova série tří titulů sestavených z interpretací songů z Velkého amerického zpěvníku (zažitého trochu nepřesně jako „sinatrovky“). Album Americana Neila Younga a Crazy Horse, sestavené z hřmotných verzí amerických lidových a zlidovělých písní typu Clementine nebo Wayfarin’ Stranger. Twelve, deska, na níž Patti Smithová zpívá písničky rockových kapel od Beatles a Stones po Nirvanu a R. E. M. Anebo Lucinda Williamsová a její šestidílná série alb Lu’s Jukebox, věnovaná např. „dylanovkám“, „stounovkám“ anebo – podobně jako nyní ve Springsteenově případě – coververzím starších soulových kusů.
Co tyto tvůrce ke kolekcím převzatých písní táhne? V některých případech se nelze zbavit dojmu, že to je dočasně vyschlá studnice autorské potence, již se snaží vyplnit právě takovými „mezičlánky“. Někdy je to prostá tvůrčí únava.
Ale v mnoha případech je vede nepochybná chuť, dokonce možná potřeba, popasovat se s materiálem, který je jim tak či onak blízký. Jako tomu zcela nepochybně bylo ve zmíněném Dylanově případě, jakkoli byl výsledek diskutabilní a diskutovaný. A podobně je tomu i u Only the Strong Survive Bruce Springsteena.
S velkou rezervou
Připomeňme si ještě, že album Only the Strong Survive není zdaleka prvním Bossovým dotekem vůči písním napsaným jinými. Do setlistů svých tříhodinových koncertů zcela běžně zařazuje coververze, třeba staré rock’n’rollové hitovky. A v roce 2006 vydal album We Shall Overcome: The Seeger Sessions, tedy lidové a zlidovělé písničky známé z repertoáru písničkářského klasika Petea Seegera, za které získal následujícího roku cenu Grammy – vzhledem ke své pozici na hudební scéně možná poněkud kuriózně – v kategorii tradičního folku.
Zatímco seegerovské album mělo jasný sociální a snad až politický rozměr (ten je v souvislosti s Petem Seegerem prostě nepřehlédnutelný vždy a všude), v případě soulových písní jde skoro vždycky o témata osobní, tedy různé zpravidla zmarněné touhy a lásky. Přitom Springsteenova nahrávka zní v prvním plánu mimořádně pozitivně, dalo by se říct až radostně. Což je možná zásadní emotivní vklad, který tomuto vybočujícímu projektu zpěvák dal.
Jeho základní idea při vzniku alba byla jednoznačná: chtěl si „pořádně zazpívat“, což se tedy skutečně podařilo. Vlastně asi málokdo čekal, že se Boss ve svých třiasedmdesáti letech dokáže vzepnout k takovému vokálnímu výkonu, který přitom nezní, jako by byl na hranicích svých sil, nýbrž zpíval ještě s bohatou rezervou. Což se týká jak zpěvákova výrazu, tak, což je dvojnásob s podivem, i hlasového rozsahu.
Po stránce pěvecké interpretace je Only the Strong Survive skutečně vrcholně příkladnou ukázkou toho, jak k převzatému repertoáru tohoto typu přistupovat. Springsteen se netváří, že je rozervaný zpocený černý zpěvák, který jde hlava nehlava na dřeň, jako tomu bývalo v šedesátých letech. V jeho pojetí je jistý druh nadhledu, vědomí, že se skutečně jedná o reinterpretaci, ale přitom z každého tónu cítíme zřetelnou lásku ke každé zvolené písni i k celému žánru starého soulu a rhythm’n’ blues, ostatně hudby, která slavila svůj vrchol v době, kdy jako teenager Boss začínal s muzikou a nasával ji plnými doušky.
Popový soul
Jestli by se z alba Only the Strong Survive dalo o něčem diskutovat, byla by to produkce a vůbec hudební doprovodná složka. Jejím původcem je stálý Springsteenův spolupracovník z posledních alb Ron Aniello. Kromě dechů, o které se postarali muzikanti z E Street Bandu, a smyčců (jimž by rozhodně slušela větší střídmost), nahrál všechny nástroje sám. Což samo o sobě jistě nevadí, při dnešních podmínkách digitálního nahrávání by si toho posluchač ani nevšiml, nicméně určitý švih, který je ve staré soulové muzice klíčový, přece jen nahrávkám chybí.
Svou estetikou se blíží spíš komerční podobě soulu ze sedmé a osmé dekády. A to je celkem škoda, byť některé písně právě z tohoto období pocházejí (skladby z repertoáru Commodores či Four Tops). Jak ale bylo naznačeno, okouzlené a okouzlující Bossovo zpívání přebije každý neduh.
