Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Burgtheater impozantně zahájil pražský festival

Kultura

  7:00
Asi padesát šedomodrých čtvercových stolů sražených k sobě po dvou a desítky židlí podél tvoří dlouhé plató. Na tomto jednoduchém dějišti se odehraje celý Tolstého román Vojna a mír. I se scénami urputných bitev.

Svět je jeden dlouhý stůl. Inscenace Vojny a míru z vídeňského Burgtheateru přichází s originální scénografií. foto: PDFNJ

Impozantní úvod německého festivalu obstaral vídeňský Burgtheater a odehrál se v jednom z barrandovských ateliérů.

Ve Vídni se inscenace hraje v bývalém důstojnickém kasinu a oficiální premiéra bude až 4. prosince, řekněme tedy, že Praha viděla to, čemu se říká work-in-progress, což také tvůrci zdůraznili. Z jejich strany šlo ale o apartní licitaci, protože inscenace je postavená a zvolený tvar drží pevně, i když úvodem sletělo projekční plátno a jen náhodou nikoho nepřizabilo. Jistá nedořečenost a neukončenost inscenaci vzhledem k rozměru předlohy sluší a režie s ní dobře zachází.

Oslnivá forma a herectví

V Praze se představení mohlo hrát jen v barrandovském ateliéru, kde se vytvořilo hlediště s elevací, podobně jako před lety v hale ČKD pro úchvatnou fresku ze Shakespearových historických her Do krve!. Inscenace Matthiase Hartmanna je výtečná, ale při srovnání obou monumentálních pláten najdeme jeden zásadní rozdíl. Vojna a mír oslňuje hlavně formou, která jde po čisté divadelnosti a dává prostor herectví. Jenže zvolená dramatizace není dramatizací v pravém slova smyslu, jde o lineární převod textu, kdy se věrně reprodukují pasáže z románu – popisy situací či charakteristiky postav. Fungují ovšem jako scénické poznámky, jako „materiál“, který herci tvůrčím způsobem opracovávají, vtiskují mu duši a energii.

Karneval na sopce, která co chvíli vybuchne.

Úskalím tohoto přístupu je, že se ne úplně daří přenést na jeviště téma, které by fungovalo jako svorník celé jevištní adaptace. A pak také přece jenom trvá, než tento princip diváka vtáhne, v první části se neodbytně vnucuje dojem scénického čtení. To se však podaří překonat a inscenace se divadelně rozkošatí do sugestivních poloh. V závěru první části je tímto mezníkem opilecký výstup petrohradského „páska“ Dolochova (Fabian Krüger) na okenním parapetu, k němuž postačí jen prkno. A okouzlující dítě-žena Nataša Rostovová (Yohanna Schwertfegerová), pobíhající s rozbitou panenkou. Sledujeme barvité, plastické divadlo, které dokáže autenticky zprostředkovat i hrůzný pocit z krvavé válečné řežby pouhým srážením stolů. A když vše zahalí neprostupná mlha, dojem paniky se přenese i do hlediště. Ale stačí i pouhé poklepávání prstů o stůl a divák má pocit, že pochoduje stohlavá armáda. Nebo bouchání prken o podlahu, které sugeruje osamělé vystřely. Hartmannovo pojetí – to je mozaika příběhů, které se proplétají na pozadí dějin, kde vše určuje a ovlivňuje válka. Příběhy se slévají dohromady a vytvářejí mohutné řečiště. Je to jako historie lidského rodu, která se v základních souřadnicích nemění, lásky, nenávisti, touhy, přízemnosti jsou stejné, mění se jen aktéři a dobové zvyklosti. Tenhle panoramatický pohled má svou sílu, ba dokonce chvílemi připomíná karneval na sopce, která co chvíli vybuchne, vše pohltí a zase vyvrhne.

Vysoká společnost ironickým pohledem

Tolstého román má ale ještě rovinu filozofickou, o tu se režie příliš nepokouší, jen izolovaně se objevují spisovatelovy úvahy, například kníže Bolkonskij a Bezuchov disputují o životě mužiků. Režii jde víc o groteskní obraz vysoké společnosti uzavřené do svých sídel. Předvádí ji s ironií a zároveň jako by ji jen pozoroval a nenápadně pitval přímo před očima diváků. Používá k tomu i řadu kontrastních prostředků. Mimo jiné snímání živých detailů i malých modelů postaviček videokamerou. Obojí dodává pojetí dráždivou dynamičnost a vyvolává iluzi, která se často sama vzápětí odhalí jako prázdná konstrukce. Herectví tu najdeme v mnoha polohách, chvílemi se doslova díváme hercům do kuchyně a oni sami před námi svůj výkon demontují, aby se do něj o chvilku později ponořili. Sami své postavy mimikou či gestem či záměrně zveličenou emocí ironicky komentují. Každý hraje několik rolí a vstupuje do nových situací, které se rozvíjejí souběžně i v opozici.

V paměti zůstane řada scén: smrt kněžny Lisy (Adina Vetterová) při porodu a vřeštivý zvuk miminka, který vydává opodál sedící Bezuchov ve starším vydání (Udo Samel). Nebo epizoda s krásným floutkem Anatolem (Oliver Masucci), který se přijíždí ucházet o ošklivou kněžnu Marii Bolkonskou (Sabine Hauptová): výjev se rozvine do vrcholně trapné frašky. Ples, na němž debutuje Nataša, „dokumentují“ právě vyhotovené fotky – momentky, které působí jako škleb. A konečně scéna v divadle, kde Anatol potká Natašu. Jejich setkání jako komická metafora budoucího doprovází stylizované taneční číslo v podání Fabiana Krügera. V lóži přihlíží krásná Helena Bezuchovová (Stefanie Dvoraková), která se skoro svlékne, aby upoutala pozornost, a opodál brousí dva figuranti s psíčkem – „lóže se zaplnila nejduchaplnějšími muži“, jak stojí v textu. Nelze zapomenout ani na „zasloužilého starce“, skvělého Ignaze Kirchnera, jenž dojímá jako despotický otec knížete Bolkonského. Jedinečný je i jako chlapeček v námořnickém a s bubínkem nebo s dlouhými vousy jako Tolstoj, ale především v každé poloze vyjadřuje tragiku i směšnost epochy, o níž se hraje.

L. N. Tolstoj: Vojna a mír

Režie: Matthias Hartmann
PDFNJ – Burgtheater Wien – Studio Barrandov
5.–6. 11. 2011

Slož puzzle a vyhraj jedinečné dárky od značky BEBELO
Slož puzzle a vyhraj jedinečné dárky od značky BEBELO

Každý den po celý tento týden můžete vyhrávat jedinečné dárky od značky BEBELO.