Hlavním problémem inscenace je, že se míjí s žánrem komické opery, respektive singspielu. Tato Mozartova "německá národní zpěvohra", kterou proti italské operní nadvládě prosazoval přímo Josef II., na dobově oblíbený turecký námět není prvoplánová buffa, ale ani opera seria. Zahrnuje lyrické i vážné momenty a dychtivé vzlety milostné touhy, které ovšem Mozart odlehčil humorem.
Hranice skutečnosti a přeludů
Belgický režisér Joel Lauwers a švýcarský výtvarník Etienne Pluss však mnohobarevný singspiel jednostranně pojali jako larmoyantně sentimentální truchlohru, v níž se chytají slůvek o snu a svévolně si pohrávají s hranicí skutečnosti a přeludů. Lauwers v rozhovoru tvrdí, že Mozart nepracoval na Únosu s takovou hloubkou. A přitom Mozart právě v této opeře nastoluje význam hudby v symbióze s textem, Lauwers jde proti duchu této umělecké konfese a nadřazuje hudbě text v jeho doslovném scénickém popisování.
Smutná veselohraÚnos ze serailu |
Inscenátoři ovšem vsadili na jakousi postmoderní "veristickou" variantu Únosu, která v Mozartovi není ani náznakem. Postavy po jevišti popocházejí pokud možno co nejpomaleji, poposedávají, polehávají a nyjí nad bezvýchodností své situace. Zoufalstvím je paralyzována nejen Konstance s útlejším pohyblivým sopránem Simony HoudyŠaturové, Belmonte Aleše Brisceina, ale i Pedrillo Jaroslava Březiny. A deprese dolehne i na sympaticky emancipovanou Blondu Kateřiny Kněžíkové.
Schlíplá parafráze janičářů
Tato usoužená komunita, do níž patří i schlíplá parafráze Mozartových janičářů a ženy pašova harému podobné spíše jeptiškám, se bezcílně loudá vysokými zdmi různě přeskupovaných modulů, připomínajících místo harému spíše klášterní klauzuru. V níž surově velí Osmin (Jan Šťáva) a zjevuje se tu a zase mizí coby jakýsi agent seladon paša Selim (Markus Bovsen) se stále odhalenou hrudí. Své vilné loudění by ale mohl uplatnit spíš v béčkovém pornu.
Pokusy o odlehčení vyzněly směšně, až zvráceně (utrápená Konstance, která zpívá o tom, že by za věrnost Belmontovi položila život, sama aktivně svého věznitele vášnivě líbá).
Pozornost od hořekování Konstance může pro pány v prvních řadách odvést polonahá černoška a po celé třetí dějství se dámy pohybují v úborech připomínajících negližé. A nechyběly tu dovádějící, tu spící děti v roztomilých rokokových šatičkách, ba napodobenina malého Wolfíka, který stojí na budce nápovědy a celou inscenaci otevírá sveřepým dirigováním orchestru.
Usoužená koncepce
I na hudební nastudování Tomáše Netopila volbou pomalých temp jako by na místo Mozartova elánu padl stín režisérovy usoužené koncepce. K té přispěla i zatěžkaně deklamovaná próza mluvených částí, redukovaná v rozporu s principy žánru singspielu na minimum.
Přitom je třeba ocenit, že tentokrát hrál orchestr vcelku čistě, bez kiksů, s celkově transparentnějším, vylehčenějším zvukem, který však měl k tomu mozartovsky jiskřivému daleko.
Ze sólistů je třeba vyzdvihnout talent mladé pěvecké generace. Jan Šťáva podobně jako ve svých olomouckých, ale i brněnských rolích uplatnil i při svém pražském debutu nezatěžkaný bas a herecký talent.
Věřme, že příště ho bude moci uplatnit mnohotvárněji. A opera ND s novým nastudováním klíčového titulu pražské mozartovské tradice - Donem Giovannim -Tomášem Netopilem a Davidem Pountneym naváže na dobu, kdy inscenace ve Stavovském divadle patřily do kontextu evropského operního dění.
