Co by bylo s Čechy, kdyby Hitler vyhrál válku?

Jan Poláček: Spěšný vlak CH.24.12. Vydalo Argo, Praha 2010. Odpovědný redaktor Miloš Urban, 261 stran

Takovou větou by mohl začínat standardní český román. Autor by sice na tom, pokud jde o historickou přesnost, nebyl nejlépe, neboť tehdy, tři čtvrtě roku po Stalinově smrti, se hlavní vlna procesů již přelila, ale toho si všímají jen hnidopiši. Po pár dalších větách jsme však už zcela mimo reálnou historii: "od konečného vítězství uplynuly dva roky". Čtenáři je jasné, že se ocitá v tak zvaných virtuálních dějinách.

Román Spěšný vlak CH.24.12. ve sci-fi kruzích dobře známého Jana Poláčka nás zavádí do Böhmerlandu, který je pevnou součásti Říše, k níž se Češi před lety, pod vedením vůdce Radola Gajdy, přihlásili a s níž nyní splývají v jedno tělo a jeden osud.

Společně s ní a s dalšími spojenci před pár lety definitivně zvítězili nad zbytkem světa a nyní si společně s Němci mohou užívat plodů vítězství. Poměry v nastoleném světě jsou ale neradostné a ponuré, nad vším visí šedý mrak deprese a represe. Také malé české město Chrud se těžko vzpamatovává z válečné bídy, ulice jsou pusté a vylidněné, lidé jaksi zakřiknutí a podezíraví. Očekávají se politické procesy. Kupodivu však jiné, než bychom asi čekali: Říše chce soudit své válečné zločince, zatčen je mimo jiné Heinrich Himmler, což velmi zarmoutí frontové kamarády, kteří cítí ryzí nevděk.

V takovém zvláštním světě se do kalného rána probouzí Walter Fleischer, dvacetiletý mladík a válečný vysloužilec. Nečeká ho nijak radostný den. Ani čtenáře nečeká příjemná četba, jak by také v takovém světě mohla.

Vůdce letí do Tibetu
Samozřejmě že dějinná alternativa jiného konce války je "atraktivní" a snad každého druhého již napadlo, co by se stalo, kdyby... Podmínkou každé fungující alternativy je, že v ní vše musí souhlasit s tím, jak to až do určité chvíle bylo "doopravdy". Teprve od jistého bodu se dostane ke stavu "kdyby". Poláčkova "kdyby" jsou v podstatě dvojí: kdyby se Češi rozhodli většinově přidat k Němcům a kdyby se Němcům podařilo zvrátit, nejspíše pomocí nějaké zázračné zbraně, vývoj války. První alternativa je tu nastolena dosti voluntaristicky, prostě to tak bylo, vlastně ani nevíme od kdy. Autor se nijak nezabývá tím, co k tomu Čechy vedlo, zda byl nějaký odpor, co to obnášelo. Prostě generál Gajda nás připojil k Říši, Češi jsou již poněmčení, aspoň tedy tím, že mají německá jména. Věří vůdci a zestárlý a jaksi vyměklý Hitler, který si občas odletí zameditovat do Tibetu s dalajlamou, je s nimi asi spokojen. Přece jen by si čtenář přál vědět víc.

Jan Poláček (1957) V českém sci-fisvětě dobře zavedený autor. Za novelu Pán sítí získal Cenu Karla Čapka (scifistickou), ze román Spánek rozumu plodí nestvůry Cenu Knižního klubu. Vystudoval kybernetiku na ČVUT.

Druhé "kdyby" je přiblíženo poněkud podrobněji, byť zde autor odplul do sféry mystiky a okultismu: jde o onu zázračnou zbraň, jakousi nadzvukovou stíhačku "vril", což je ostatně termín v okultní literatuře dobře známý, i když jen málokdo umí vysvětlit, oč jde, snad o jakousi nadpřirozenou sílu, díky které se z člověka může stát nadčlověk. Tady se díky nějaké strašlivé energii a kombinaci runových písmen z letadla stane nadletadlo. Touto superzbraní pak nacisté bombardují New York, přičemž bombu dodají Japonci. Tím je válka rozhodnuta. Shodou okolností se v posádce, která tehdy letěla na Američany, nacházel náš hrdina Walter, což se ale dozvíme až ke konci románu. Jeho původní jméno je Martin Řezníček a to jeho autoritativní otec ho donutil, aby si jméno germanizoval. Pan otec byl vůbec kreatura, neboť pod Němci udělal kariéru jako městský kat. Zlomila ho však moderní doba, protože jednoho dne jím ovládanou gilotinu nahradilo elektrického křeslo, načež se pan Fleischer-Řezníček zhroutil a oběsil se. To nám něco připomíná a skoro až nevěříme vlastním očím. Koho? Není třeba psát, že jistého melancholického baliče starého papíru ve sběrných surovinách.

Kam s tím, Himmlere?
Onen syn, Walter-Martin je zvláštní postava. Vlastně to ani žádná postava není. Nejdříve se s ním seznamujeme skrz jeho nepříjemné fyzické pocity při probuzení, pak s ním prožijeme den v Chrudu, v retrospektivách se seznámíme s jeho smutným dětstvím a mládím ve válečné škole, kde to neměl jednoduché a kde ho hoši perzekvovali. Stále čekáme, co se z něj vyvine, a hle, je z něj válečný vysloužilec s takovými zásluhami, ale protože odmítne po otci převzít katovské řemeslo, je degradován na pouličního metaře. Přitom je to on, kdo Německu de facto vyhrál válku, když shodil tu bombu. Ale Německo je nevděčné, dokonce ho chtějí úřady vyšetřovat, neboť je jediný, kdo z onoho letu přežil. Pravděpodobně mají Češi tužší kořínek.

Stále si říkáme, kdy se tato figura pustí do nějakého činu. Kdy začne v románu fungovat nějaký děj? Kdy se asi vyjeví zápletka? A kde je nějaký, s prominutím, hlubší záměr? Špatně to napsané není, jakási atmosféra, především ta temná, až morbidní, jaksi fuksovská, tu snad i je, některé nápady jsou sice výstřední, ale zajímavé, třeba s tím zhumanizovaným Hitlerem, to by mohl autor nějak rozvést. Ale smysl toho všeho se nakonec kamsi vytrácí. To ale není zlomení hole nad touto knihou, která si snad najde své čtenáře a asi i interprety. Prestižní nakladatelství Argo ji pěkně vypravilo do světa, který je naštěstí přece jen snesitelnější než ten, ze kterého odjíždí vlak spolu s Poláčkovým divným hrdinou. Ve 24.12. (A přitom za denního světla?)