LN Co vás napadalo, když jste poprvé četli scénář filmu Once?
G. H.: Líbilo se mi, jak je příběh jednoduchý. John měl několik verzí scénáře a moje hlavní práce na začátku byla popsat mu, jak vypadá den v životě pouličního muzikanta. Zaujala mě také silná ženská postava. Jemu mělo být v původním scénáři jedenadvacet, zatímco jí pětatřicet. Takže má spoustu životních zkušeností, zatímco ta největší věc, která se v životě přihodila jemu, je, že se jeho holka odstěhovala do Anglie. Ve srovnání s hlavní ženskou postavou je on vlastně dítě. John nemohl pro hlavní ženskou roli nikoho najít, a tak jsem navrhl Markétu.
LN Ta byla ovšem ve skutečnosti o polovinu mladší než ženská postava, kterou režisér hledal...
G. H.: Když se s ní John setkal, povídá: Je jí sice jen sedmnáct, ale nezměním kvůli tomu jediný detail scénáře, její postava bude daleko uvěřitelnější, pokud si tím vším prošla už takhle mladá.
LN Markéto, jak vám vlastně roli ve filmu nabídli?
M. I.: Glen mi jednou večer zavolal z Dublinu, že se s Johnem bavili o možnosti, že bych ve filmu hrála, je to tak?
G. H.: Scházeli jsme se dvakrát týdně, vyprávěl mi, jak je právě daleko se scénářem. Setkal se s několika herečkami z Polska, Rumunska, ale žádná z nich neuměla zpívat a hrát na piano. To bylo pro Johna vlastně důležitější, než aby byla herečka. Chtěl, aby ta hudba byla opravdová. Pomyslel jsem si, že Markéta by se k té roli hodila dokonale, ale jestli by si ji John vybral, jsem netušil. Znáte chvíle, kdy intuicí víte věci naprosto přesně? John požádal Markétu, aby mu zahrála na piano, a řekl: Tak to je ona. Markéta se ptala, jestli mu má něco přečíst ze scénáře, ale John říká: Nemusíš, herec může být z každého.
LN Přemýšleli jste o tom, jak se ta Východoevropanka ve filmu vlastně dostala do Dublinu, proč prodává na ulici květiny a jak se s ní v Irsku ocitla nejen její malá dcera, ale i matka?
M. I.: Často jsem dumala nad tím, proč se lidi z domova přestěhují do jiné země. Napadlo mě, že jediný důvod, proč vymění pohodlí vlastní země za pokus vybudovat si v jiné zemi hodnotný život, je, že ve vlastní zemi nenašli štěstí. Neměli dost peněz na život, jaký si představují. Což je vlastně trochu divné, protože jestli ta dívka ve filmu odešla do Irska za lepším životem a prodává tam na ulici kytky, tak si moc nepolepšila.
G. H.: Podle mě musela mít velké potíže s manželem. Buďto měl opletačky se zákonem, anebo ji mlátil. Vždycky když o té Markétině postavě ve filmu přemýšlím, vzpomenu si na film Kráska v nesnázích od Jana Hřebejka. Na postavu, kterou hraje Aňa Geislerová. Jejího manžela zavřou, je to takový potížista, a ona si najde nový život. Takže mi ty dvě připadají podobné.
LN Mluvíme o důvodech, proč lidi hledají štěstí v zahraničí. Co jste, Glene, našel ve Valašském Meziříčí vy?
G. H.: Nevím, jestli je to politicky správné to takhle říct, ale Valmez mi připomněl místo, kde jsem vyrůstal, dublinský Ballymun, což je chudá dělnická čtvrť s paneláky. Táta pracoval na parkovišti a máma prodávala na trhu ve stánku s ovocem, stejně jako moje babička a před dní i prababička. Později se naší rodině začalo dařit, takže jsme se v mých šestnácti přestěhovali. Když jsem přijel do Valmezu, najednou jsem se vrátil do dětství, můj táta byl opilej, viděl jsem na ulici stánky s ovocem, paneláky. A vlastně jsem se do toho místa zamiloval, dovolilo mi vrátit se zpět v čase a porovnat se s minulostí.
LN Takže vám ve Valašském Meziříčí znovu bylo třináct, tím pádem byla Markéta vlastně vaší vrstevnicí...
G. H.: Vím, kam míříte, ale vztah mezi námi začal teprve daleko později. Valmez byl jiný než místa, která jsem do té doby poznal. Navíc, v Dublinu jsem se před tím rozešel se svojí holkou a střídavě jsem bydlel u mojí mámy a kamarádů, neměl jsem žádné pevné místo. Marek Irgl mě pozval, že ve Valmezu můžu kdykoliv psát písničky. V tom hezkém domě u Markétiných rodičů mi dali vlastní pokoj, mohl jsem si tam přivézt nahrávací zařízení, psát a natáčet. Markétina maminka je navíc skvělá kuchařka, prostě jsem se do toho místa zamiloval. Společné hraní s Markétou vzniklo podobně jako ve filmu Once: Jednou večer přišla do pokoje, když jsem nahrával, poslouchala a říká: Co zpíváš v téhle písničce, se ti doopravdy stalo? Říkám, že ne, že je to spíš taková poetická licence, metafora. Takže tohle se ti ve skutečnosti nepřihodilo? Ne, povídám. Proč to tedy zpíváš?
LN Markéto, vám je devatenáct, všechna svá léta jako teenager jste tedy strávila v přátelství s Glenem. Jak byste ho vystihla?
M. I.: Dobrodruh. Nekonvenční. Přesný opak všeho, co jsem poznala před ním. Hudebně i životním stylem.
LN Jak vycházíte s členy Glenovy kapely Frames? Valmez ho přece jen na čas odvedl z Irska...
G. H.: No jo, já se fakt na čas ztratil.
M. I.: Myslím, že zpočátku se na mě dívali trochu s obavou, jako na někoho, kdo jim Glena odvede z Irska a z kapely.
G. H.: Samozřejmě, že kluci z kapely ji viděli jako někoho, s kým, kromě Frames, taky hraju. Byl jsem nadšený z nových možností, protože v kapele piano nemáme. Potom jsme s Markétou nahráli dvě poslední desky Frames, Burn The Maps a The Cost. Zbytek kapely viděl, jak je Markéta dobrá, a pochopil, proč k ní mám tak blízko.
LN To je nakonec obměkčilo?
M. I.: Trochu. Myslím, že zprvu moc nechápali tu Glenovu fascinaci Českem. A proč hraje muziku s třináctiletým děckem. Teprve když jsme spolu natáčeli, tak si řekli, že jsem docela dobrý muzikant do kapely. Jejich zpočátku opatrný postoj ke mně se dá pochopit - každý přece zná příběh Yoko Ono.
G. H.: Já si náš vztah s Markétou vždycky představuju jako ve Felliniho filmu Silnice. Jak přijde silák do města a řekne dívce: Pojď, ukážu ti život. Přidá se k němu a stane se tak trochu jeho druhým já. Vždycky jsem si říkal, jak musí být skvělé, když vám někdo ukáže ten bohémský život na cestě. A ono to opravdu funguje. M. I.: Funguje to. A teď, když jsem si ten bohémský život vyzkoušela, se naprosto spokojeně vrátím k normálnímu životu.
G. H.: Já tedy ne.
M. I.: Protože bohémsky život je dvojsečná věc.
G. H.: Markéta mi připomíná ten vtip Woodyho Allena o herečce toužící být servírkou. Markéta je přímo vtělením toho vtipu.
LN Ale může už říct, jaké to je být herečkou v úspěšném filmu...
G. H.: Víte, pro nás je hrozně divné, jak tu dnes sedíme a odpovídáme na otázky. Velká část našeho já odmítá tu hru na celebrity. Ale zároveň jsme na ten film strašně hrdí a slíbili jsme si, že uděláme všechno pro to, aby se o něm vědělo.
