Úterý 25. června 2024, svátek má Ivan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Cudlínovy země zaslíbené

Slovensko

  7:00
PRAHA - Česká fotografie má několik jistot, které nevyvrátí jakákoli móda, technologie, změna kontextů... Jednou z nich je fotograf Karel Cudlín. Co jen bude moci držet fotoaparát, bude hledat člověka v jeho přirozených emocích, člověka, který obývá svět, jaký je.

New York, 2003 foto: Karel CudlínReprofoto

Karlu Cudlínovi bylo loni padesát let, ale kdo zná jeho fotografie a třeba i jeho osobně, potvrdí, že se moc nemění. Když před jedenácti lety uspořádal rekapitulační výstavu v Purkrabství Pražského hradu, dalo se napsat, že prostředí, které Cudlín fotografuje, je "prosté až nuzné, alespoň tedy z městského pohledu, ale pro Cudlínův záměr ukázat jeho jednoduchou důstojnost, jemný humor a melancholii je právě takový starý a času odolávající svět oním ,místem nalezeným‘".

Skoro to samé by se mohlo napsat nyní, když v Galerii AMU na Malé Straně představuje průřez svou tvorbou za poslední desetiletí. Černobílé obrazy z "okrajových" nebo ne úplně nejluxusnějších konců světa, zachycení prchavých chvil, kdy je člověk sám sebou, zdrženlivá spiritualita, kterou jeho postavy v tmavých tónech svítí.

Fotograf světoběžník

Karel Cudlín je druhem fotografa světoběžníka, který však nakonec našel svá místa, která sedí jeho naturelu, a tam se vrací. Jistě by byl schopen fotografovat v Mnichově, Vídni nebo na anglickém venkově, ale svobodněji se přece jen cítí tam, kde se ještě jezdí na koni a kde obyvatelstvo rozprostírá svou prostou, někdy poněkud vrávorající náruč dokořán. Cudlín si už začátkem 90. let, tehdy s fotografem Vojtou Dukátem, objevil Zakarpatskou Rus a pak i celou Ukrajinu, kam se soustavně vracel, většinou i několikrát do roka.

Našel tam místa a lidi, kteří uvízli v zapomenutém čase a kteří vláčejí svou těžkou existenci s tichou urputností, kterou prosvětlí jen lidská blízkost. Cudlín je fotograf slavností, chorovodů a náboženských poutí. Klasické jsou scény modlících se lidí, lidí klanících se na obřadu, lidí zapalujících svíčku. On sám, syn z doktorské rodiny, nicméně odkojený proletářským Žižkovem, v sobě objevil zvláštní empatii pro východní spiritualitu.

Jeho obrazy z Východu přitom mají velmi daleko k nějakým duchovním kýčům, jsou drsné a realistické, ale člověka nepitvoří a už vůbec nikdy se mu Cudlín nevysmívá. Humor jeho fotografií je přitom zjevný a bez něj by jeho postavy nemohly existovat.

Podívejte se na Cudlínovy cesty

Více fotografií Karla Cudlína najdete ve speciální fotogalerii.

Snímky hledejte ZDE.

Cudlín kdysi začínal fotografovat na přípravce pro sociální kurátory, takže se díky studijním povinnostem dostal do prostředí, které už nikdy neopustil. Přitahoval ho život z té druhé strany, fotil žižkovské Romy, rozkopané ulice, pražské hospody, lidové slavnosti. Významnou epizodou byla brigáda u pohřební služby, kde vznikl jeho cyklus s kremační tematikou. Jako zaměstnanec družstva Fotografia dokumentoval plesy v Lucerně, což prokládal chozením na rockové koncerty, díky čemuž vznikl jeden z nejbizarnějších dokumentů ze života české mládeže v osmdesátých letech.

Po pádu komunismu Cudlín pracoval pro několik redakcí, fotografoval různé projekty (zkraje 90. let odsun sovětských vojsk: ještě stále běží drobná výstava Odchody v galerii ve Školské ulici v Praze), především však vyrážel na cesty. Samozřejmě především východním směrem. Kromě Ukrajiny to bylo Polsko, Slovensko, Rumunsko, pak přibyl Kavkaz: Náhorní Karabach, Ázerbájdžán, kde nafotil scenerie, nad nimiž zatrne i cvičené srdce.

Objevil si po svém Mongolsko: fotografie se stepí, na níž řádí banda malých kluků na motorce, je snímkem, který si vybral na svou výstavu jako titulní. Je na ní patrný způsob Cudlínova vidění. Nekonečný, avšak lidmi oživený horizont, emocionální děj a nějaký paradox: místo stepního koně motorka, podobně omlácená jako vše okolo.

Schopnost tiše sledovat

Zvláštní kapitolu představuje Cudlínovo setkání se "zemí zaslíbenou", s Izraelem. Začal tam jezdit už koncem 90. let a brzy došlo mezi oběma, fotografem a zemí, k vzplanutí lásky. Cudlínovy fotografie "starého" i "nového" židovského státu, to nejsou nějaké líbivé obrázky z neobyčejně fotogenické země, kde je slunce reflektorem a všechno ostatní už zařídí "zázračné milieu".

Cudlín má schopnost tu zemi tiše sledovat, emocionálně jí rozumět a splynout s jejím duchem. Jeho fotografie Izraele znají čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.

Asi není nejvhodnější zatahovat do psaní o fotografiích náboženské pojmy, ale u Cudlína by se snad dalo říct, že z jeho snímků vystupuje zdrženlivá spirituální záře. Lidské výrazy v nich ztichnou ve vnitřním hovoru, zaujaty něčím, co je přesahuje, aniž by muselo být jasně řečeno, co je to "ono".


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!