Devadesátiminutová show balancující na hranici divadla a stand-up comedy není jen poctou druhdy nesmírně populárnímu avantgardnímu uměleckému směru z názvu inscenace. Je ukázkou důvtipné tvůrčí práce, která je přitažlivá obsahem, interpretačně i prací s publikem.
Polívkova důležitá podpora
Imponuje mi umělecký dozor i organizační velkorysost, s níž slavný mim, klaun, herec a tady i principál Polívka dává prostor monodramatům v disciplínách, které jsou synonymem jeho jména. Nejde jen o rádcovství zavedeného světoběžníka, ale zejména o důležitou podporu umělecké líhně, která svérázně rozvíjí a variuje tak náročnou disciplínu, jako je divadlo jednoho herce. A Seriš zde není žádným nováčkem, Polívka mu ve své stáji dává prostor opakovaně. Kromě zdařile vedeného formátu one-man show nyní tkví kouzlo DADA Revue i v jeho náplni a provedení. Rozveďme to.
PAVOL SERIŠ: DADA REVUERežie: Dalibor Buš Supervize: Bolek Polívka Divadlo Bolka Polívky, premiéra 21. 1. |
Serišova bláznivá, či spíše hravá komediální koláž s odkazem na název večera pracuje s principem náhody, nonsensu, slovními hříčkami. Vše to dělá záměrně v neobvyklých souvislostech, a hledá tak nové významy divadelní, obsahové či slovní.
Divák se tu například dočká českého komolení Serišova slovenského příjmení, herec si přímo na jevišti kalibruje používané vtipy podle reakcí z publika, namodeluje zvířecí diskotéku. Jindy obnažuje idiocii našeho povrchního světa přes knihu, která vážně analyzuje horoskopy domácích mazlíčků a predikuje jejich lidské vlastnosti.
Přestože dění na jevišti nemá jednotný příběh a vlastně ani jednotící styl, je na hony vzdálené stupidním módním bavičským stand-up výstupům, ve kterých často rádoby komici ostřelují publikum přisprostlými vtípky různé jakosti. Tady se humor netěží z poukazů na fekální a sexuální rozměry člověka. Zajímavé je, že stejně jako původní dadaistická tvorba po první světové válce ani Seriš přímo neotevírá politická témata a vyhýbá se také násilným aktualizacím.
Čtyři desítky postav
Samojediný autor představuje na čtyři desítky charakterů (je jedno, zda jsou to věci, zvířata, či jiné bytosti), vše se tady podřizuje nakažlivé hravosti se slovním a situačním žonglováním, které však nesvazují zákony posloupnosti a logiky. Tady si každý (i v publiku) může dělat, co chce, protože hlavním východiskem je nesmysl jakéhokoliv ražení. Přesto Serišovo vystoupení není pokleslou estrádou, rozjívenou legrandou bez kontur a hranic.
Protagonista se snaží především do hlediště přenést nakažlivou energii z vlastního blbnutí, chce diváka mentálně vybudit k účasti na této jedinečné hravosti. A má k tomu náležitou výbavu. Vystudovaný klaun zapojuje do svých výstupů prvky fyzického divadla, pantomimy či tance, využívá všemožných vyjadřovacích prostředků, třeba když do prvních řad publika jemně šťouchá dlouhou vodní nudlí na plavání, aby si z ní vzápětí udělal zobák, ocas nebo třeba lano ke šplhání. Má k tomu také ideální prostor s jednoduchou, výtečnou scénou Bernadett Királyové, která před bílou plentu postavila čtyři písmenka slova dada v různé typografii. Seriš je přelézá, využívá jako rekvizitu či součást kostýmu, je to nápadité a funkční.
Jednoduchá výprava spolu s černými džínami, černou košilí a rudými kšandami protagonisty umocňuje také mimovu práci se siluetou. A k tomu občas zní populární taneční hudba či vážná klasika (např. Cacciniho slavná Ave Maria) ze záznamu, užitá samozřejmě v přímém rozporu se šaškujícím děním na jevišti.
Paradoxně až na závěr budu jmenovat také režiséra inscenace Dalibora Buše, který sám jako zkušený komediant a improvizátor (z Divadla Husa na provázku) vede Seriše zejména k přirozenosti, pohotovosti a lehkosti v divokém tempu, takže výsledná revue skutečně nemá hluchá místa. A bouřlivé reakce publika, se kterým je herec neustále v kontaktu a kterému neustále vlévá energii, dosvědčují, že očistný smích tady funguje a diváci svému dadaistovi zcela přesně rozumí a jdou s ním. Tento kreativní koktejl nápaditých skečů a improvizací si to ostatně zaslouží... i Polívka měl na premiéře radost.
