Tento dirigent vůbec neměl rád spěch a ambiciózní honbu za úspěchem. S hudbou začal jako trombonista v jazzové kapele. A jeho cesta k dirigování velkých symfonických orchestrů nebyla vůbec přímá. Vedla přes vlastní soubor Pražští komorní sólisté, Severočeskou filharmonii v Teplicích, Komorní filharmonii Pardubice, Slovenskou filharmonii, Orchestr hl. m. Prahy FOK až k České filharmonii a Královskému filharmonickému orchestru v Liverpoolu – a pak zpět domů.
I když sám nevěřil, že to stihne, natočil postupně od roku 2005 s Českým národním symfonickým orchestrem, kterému věnoval poslední aktivní roky nejvíc, komplet všech devíti Mahlerových symfonií. Je to moc dobrá nahrávka a bohatý umělecký testament, který vznikal trochu v ústraní.
Jeho láska k umělecké práci byla vždy větší než ctižádost
Za vrchol jeho umělecké dráhy se obyčejně považuje Liverpool. Méně se ví, že tento anglický orchestr se v době Peškova nástupu roku 1987 nenacházel ve snadné situaci a Pešek ho dokázal pozdvihnout opravdu významně. Stojí za pozornost, že své nejlepší nahrávky Janáčka, Dvořáka a Suka natočil s tímto orchestrem a podnikl s ním řadu úspěšných turné, jak do Spojených států, tak na Pražské jaro. Jeho anglickým kreacím přitom nic specificky českého nechybí. Získal Řád britského impéria od královny Alžběty II. a v Anglii byl velmi oblíbeným hostujícím dirigentem i po odchodu z šéfovské funkce v Liverpoolu v roce 1998. Od té doby už nechtěl zastávat žádnou vedoucí pozici, stres a konflikty, které taková funkce přináší, už zkrátka neměl zapotřebí. Jeho láska k umělecké práci byla vždycky mnohem větší než ctižádost. V tom byl mezi slavnými dirigenty hodně výjimečný.
Vrcholem jeho spolupráce s Českou filharmonií byla 80. léta, kdy byl druhým dirigentem vedle Václava Neumanna. Neumann byl mistrem velkých forem, malířem fresek, který někdy s lehkým nadhledem obětoval detail celku, vzpomínal Libor Pešek – on sám ovšem začínal jako velmi precizní dirigent komornějších těles a ve svých nejlepších letech měl stejně dobrý cit pro detail jako pro velké symfonické formy. Málokdo dovede vystihnout jemnou Sukovou lyriku i na rozměrných symfonických plátnech tak jako Pešek. S Českou filharmonií natočil dodnes nepřekonané snímky Suka, Debussyho a Ravela nebo tří klavírních koncertů Bohuslava Martinů s Rudolfem Firkušným.
Patřil k těm, kteří si dovedli cenit pomalého uměleckého zrání. Dnešní doba je stále rychlejší a každý chce hned vidět výsledek, Pešek naopak říkával, že opravdový život spočívá také „... v pomalosti určitých procesů. Dříve si musel každý kávu upražit, naše doba vynalezla nescafé“.
„Specifické hudební nadání vlastně nepociťuju“
Jeho dirigentské začátky jsou spojeny s vlastním souborem Komorní harmonie, založeném v roce 1959. „Nenašel jsem dost smyčců, zato se sešlo jedenáct dechů. Začínali jsme v Divadle Na Zábradlí a pracovali jsme velice tvrdě, takže jsme záhy vstoupili do povědomí publika a hudební veřejnosti. Byl to šťastný okamžik na rozcestí mého života, dostali jsme se i na desky Supraphonu a dva roky po sobě i na Pražské jaro. Uváděli jsme široký, moderní, precizně studovaný repertoár zajímavé hudby 20. století, Hindemitha, Milhauda, Berga, Strausse. Měli jsme skvělé publikum. Tím, jak v té době bolševismus omezoval volný projev a svobodu ducha, lidé se zajímali o hodnotnější umění nežli dnes.“ Tak vzpomínal Pešek na svá zlatá šedesátá.
Když by došlo na téma srovnávání našich orchestrů se zahraničními, dovedl být noblesní dirigent také přesný a kritický: „Britové jsou k sobě o dost tvrdší a nestěžují si. Jsou zvyklí pracovat. Nejen do práce chodit, ale pracovat na sobě. A přitom život hudebníků není v Británii o nic lehčí než u nás. Spíše naopak.“ V práci s orchestrem ovšem nikdy nechtěl používat jakýchkoli silových prostředků, ze všech jeho nahrávek dodnes promlouvá jakási zvláštní laskavost.
Naprosto odzbrojující býval Libor Pešek tím, že nikdy nedával na odiv jakékoli mimořádné schopnosti. „Musím říct, že specifické hudební nadání vlastně nepociťuju. Pokud nějaké, tak snad obecně lidské, možná umělecké,“ říkával. Jeho umělecká dráha ale ukazuje také to, jak významná je pro mladého dirigenta zkušenost s orchestrem, který nemá ideální profesionální kvality „U Severočeské filharmonie Teplice najednou šlo o rychlé pracovní tempo a velké partitury, které jsem do té doby neměl příležitost dirigovat. Byl jsem totálně nezkušený. Teprve tam jsem objevoval technické nedostatky svého gesta. To nebylo jako před vypiplaným komorním orchestrem, kde není třeba skoro nic dělat, jen orchestr orientovat. Tam jsem se naučil, co jsem neuměl, v celé šíři Brahmsovy, Beethovenovy a Dvořákovy symfonie.“
První zahraniční angažmá získal v roce 1969 u Frysk Orkest v nizozemském Leeuwardenu, ale daleko výraznější stopu zanechal u Komorní filharmonie Pardubice. Na počátku 80. let dostal nabídku šéfování Slovenské filharmonie, kde mu politické potíže pomohly skočit na vrchol. S plnou energií se pustil do práce v Bratislavě, ale komunistický ministr po dvou letech povolal místo českého umělce sovětského dirigenta. „Tehdy se skvěle zachovala celá pražská scéna,“ s velkým uznáním vzpomínal Pešek, „dostal jsem okamžitě nabídky, abych se stal druhým dirigentem současně v České filharmonii, u Pražských symfoniků a v Národním divadle.“ Dnešní mladí dirigenti sbírají vavříny mnohem rychleji, originalita a formát Peškovy osobnosti se ale rodily postupně a v situacích často velmi svízelných.
Libor Pešek byl znám svou otevřeností k jiným žánrům, dirigoval Dobře placenou procházku i první české vystoupení Ute Lemper. Svůj nejznámější snímek s filmovou hudbou ovšem nahrál už v 90. letech s Orchestrem FOK a Janem Třískou, nechybí hudba Václava Trojana, Jana Klusáka nebo Zdeňka Lišky. Prožil bohatý a dlouhý život, zajímal se o auta, ale také o buddhismus, astronomii, nejnovější vědecké objevy a mnoho dalších věcí. Měl rád dary života, ale nikdy nezapomněl za ně být vděčný. S velkým uznáním dokázal hovořit o každém, kdo odvedl dobrou práci, nebo podpořit mladšího kolegu. Byl to charismatický gentleman i mimořádně citlivý hudebník. Přejme si, aby nám po jeho odchodu zůstaly živé vzpomínky a živá setkání s hudbou, kterou tak dobře prováděl.
Autor je hudební publicista
